RECENZE: Tošikazu Kawaguči – Než pravda vyjde najevo

Název: Než pravda vyjde najevo
Název v originále: Kono uso ga barenai uchi ni
Autor: Košikazu Kawaguči
Série: Než vystydne káva (2. díl)
Žánr: Magický realismus, současná světová próza
Nakladatelství: Kniha Zlín
Rok vydání: 2020
Počet stran: 161

Než pravda vyjde najevo je volným pokračováním knihy Než vystydne káva. Už první díl mne hodně zaujal, takže vrátit se do tohoto světa bylo pro mne samozřejmostí od chvíle, když jsem zjistila, že autor přišel s pokračováním. Dnes vám k této knize přináším pár svých postřehů.

Funiculi funicula. Malá a nenápadná kavárna v centru Tokia, kolem níž se točí novodobá legenda. Když se zde člověk usadí na určité místo, může se vrátit do minulosti nebo se nechat poslat do budoucnosti. Má to mnoho pravidel, ale přesto se najdou tací, kteří se podvolí. Než pravda vyjde najevo - čtyři nové kapitoly, čtyři nové a silné příběhy...

Ihned v úvodu přiznávám, že byť bylo příjemné se do toho magického a zároveň svým způsobem melancholického světa vrátit, přesto jsem si bohužel nedokázala knihu tolik užít, jak jsem doufala. 

Začněme však s pozitivy. Z knihy opět sálala příjemná melancholická atmosféra, vyvěrající nejen z celkového rozpoložení postav, ale také z krásného poetického jazyka (potažmo velmi povedeného překladu). Celkové vyznění této nálady podporuje také samotná legenda opředená určitým magickým kouzlem cestování v čase. Tyto aspekty jsem si nadmíru užila jak v předchozí knize, tak i tady.

Určité problémy jsem ale měla s udržením pozornosti. Dáno to bylo především tím, že jsem si zcela nevybavovala všechny detaily z předchozí knihy a neuměla jsem si spojit některé souvislosti. To samozřejmě není chybou knihy, ale mou – nicméně na mé vnímání a celkové hodnocení to bohužel bude mít vliv. Byť na sebe oba tituly navazují volně, jednotlivé příběhy obou dílů jsou svým způsobem propletené. Není tedy na škodu si před přečtením Než pravda vyjde najevo připomenout i Než vystydne káva.

Takže byť jsem si uměla užít to prostředí a atmosféru, neměly dané osudy jednotlivých postav možnost se mne více dotknout a zasáhnout mne. Očekávaný emoční přesah vyvolaný životními příběhy lidí, v který jsem zde doufala, jsem si bohužel neodnesla. Vedle melancholické atmosféry, hořkosladkého podtónu a určitých náznaků naděje v těžkých chvílích lidského bytí, jsem si tak spíše odnesla lehké roztrpčení. Ale znovu podotýkám, že to není chybou autora. Ten zde totiž líčí osudy běžných obyčejných lidí, kteří řeší problémy každodenního života, čímž si mne vlastně ve své podstatě získal. Jen to na mne nemělo tentokrát takový dopad.

Kniha přináší možnost zamyšlení se nad otázkami života a vztahu k našim blízkým. Proč je pro nás některé věci těžké říct nebo udělat? Proč některé věci stále odkládáme, až je kolikrát vůbec neuděláme? Co bychom udělali jinak, kdyby to šlo? Autor odpovědi úplně nenabízí – spíše nechává prostor čtenářům pro své vlastní závěry a své vlastní prožívání.

Faktem nicméně je, že jsem asi tentokrát nebyla správně naladěná na podobný druh literatury. Za mne tak 3 hvězdy z 5 (65 %). Každopádně je to stále série, ke které se chci časem vrátit a znovu si ji přečíst, až budu v tom správném rozpoložení. Protože je to neuvěřitelně lidské, zádumčivé a krásně atmosférické čtení, které si pozornost zaslouží.