RECENZE: Kateřina Šardická – Noci běsů

Název: Noci běsů

Název v originále: Noci běsů

Autor: Kateřina Šardická

Série: -

Nakladatelství: Fragment

Rok vydání: 2020

Počet stran: 310

Kniha Noci běsů po svém vydání doslova oblétla sociální sítě a i já byla na tento román dost natěšená – stejně jako řada dalších čtenářů. Jak se mi tato kniha líbila, to se pokusím vylíčit v dnešní recenzi.

Před dvanácti lety zmizely z jedné zapadlé vesnice čtyři malé děti. Nyní, po dvanácti letech, letech se vrací jen tři z nich. Kde byly? Co se jim stalo? Proč jedno dítě chybí? A jakou roli v tom hraje slunovrat, během něhož se stírá hranice mezi skutečným a magickým, mezi životem a smrtí?

S autorkou jsem měla dobré zkušenosti už díky jejímu předchozímu románu Zmizení Sáry Lindertové, a tak mne samozřejmě zajímalo, jak si autorka povede ve své další knize. A i když mám pár výhrad, jsem přesto vlastně celkově dost spokojená.

Co musím vychválit, je jednak autorčina práce s folklorními prvky. Staří bohové, démoni, zaříkání, rituály, víra – to vše zde hraje velmi silnou roli a tvoří to podstatnou část příběhu. Bylo znát, že si Kateřina Šardická tuto tematiku velmi poctivě nastudovala a velmi umně to vetkla do svého příběhu. Folklor tu na čtenáře dýchá z každé stránky, je silně protknutý s životem postav, jejich rozhodnutími a chováním obecně. Přitom jsem však neměla dojem, že by to bylo na úkor děje samotného. Naopak je tato složka významným pomocníkem, na kterém příběh jednak stojí a který ho zároveň posouvá kupředu. Postavy žijí se svými folklorem ovlivněnými způsoby ruku v ruce, jsou s nimi velmi úzce spjatí, a kdo se vzpříčí, je považování za vyvrhele společnosti.

To všechno samo o sobě už stačilo k tomu, aby se autorce podařilo vytvořit velmi působivou atmosféru strachu. Lidé věří v různé bohy a démony, mají své pověry, které samy o sobě umí jednotlivé lidi pěkně vyděsit, když na to přijde. Tento strach je pak ještě více umocněn událostmi, které se začnou dít, když se po dvanácti letech záhadně vrátí zmizelé děti. To je spjato i s faktem, že děti se vrátily během slunovratu, kdy hranice mezi životem a smrtí, mezi realitou a sny je velmi tenká. Jako by nejtemnější lidské můry v této době ožívaly. Ten strach, který tu autorka vpletla mezi řádky, působí velmi plíživě, ale o to silněji. Postavy samy mají strach – zjevný i skrytý mezi řádky, a ten se velmi sugestivně přesouvá i na čtenáře. Strach nenechá čtenáře v klidu od začátku do konce. Kateřina Šardická rozhodně ví, jak svým čtenářům zabrnkat na nervy.

Příběh samotný se odehrává v českém příhraničí v blíže neurčené obci. Tato neurčitost, spolu s tím, že lze jen těžko určit úplně přesnou dobu, v níž se ocitáme, napomáhají představě, že čteme nějakou tajemnou báji ze starých dob, kdy folklor a víra v pohanské bytosti byly na běžném denním pořádku. To také skvělé pomáhalo dokreslovat tu temnou atmosféru strachu, v níž se pohybujeme. Byť ten začátek naznačuje, že žijeme v době existence vlaků (to když jedna z postav cestuje vlakem), ale jinak v příběhu nenacházíme nic, co by nám nějak pomohlo s bližším časovým určením. To ale vůbec ničemu nevadí. Naopak si myslím, že toto bezčasí a bližší neurčitost místa skvěle dokreslovaly atmosféru. Víme akorát, že se nacházíme někde v Černém lese, který tu také hraje svoji vlastní roli. Les jako hluboké, temné místo, se svými vlastními temnými zákoutími, je také součástí příběhu a skvěle doplňuje a pozdvihuje tajuplnost příběhu.

Kromě hutné atmosféry vyvolané strachem bych zmínila i hutnost mezilidských vztahů, která tu je velmi silně patrná. Jako by se vřelost vytratila z lidských srdcí a nahradil ji všeobjímající strach a snaha zapomenout. Snaha vyvarovat se všemu dobrému a vřelému, protože by to byla slabost. Nedorozumění, manipulace, výčitky, uzurpátorství, naha být v převaze, vyvolat strach a tlak, způsobovat bolest – to vše jako by tu bylo na denním pořádku. Zároveň určitá nedůvěra a věčná otázka, komu lze věřit (pokud vůbec někomu), s tím vším přichází ruku v ruce, spolu se strachem vybočovat a stát se sám terčem. Všechno tohle dohromady se do nějaké míry přelévá na čtenáře a dotváří to celkovou neutěšenost příběhu.

Jestli mám k tomuto románu nějakou výtku, týká se právě té hutnosti knihy. Ta, ač ji vlastně svým způsobem chválím a obdivuji ji, tak byla pro mne zároveň tím, co mi dělalo při čtení určité potíže. Pro tu hutnost se mi stávalo, že jsem se místy zasekla a musela jsem se znovu začítat. Měla jsem občas určitý pocit těžkopádnosti, kvůli níž se mi kniha nečetla na 100 % nejlépe a kvůli čemuž snižuji celkové hodnocení.

Celkově tak hodnotím na 80 %, 4 hvězdy z 5. A i přes jedno drobné „ale“ mohu tuto knihu určitě doporučit.