RECENZE: Carlos Ruiz Zafón - Andělská hra

Název: Andělská hra

Název v originále: El Juedo del Ángel

Autor: Carlos Ruiz Zafón

Série: Pohřebiště zapomenutých knih (2. díl)

Nakladatelství: Knižní klub

Rok vydání: 2018 (2. vydání)

Počet stran: 556

Poté, co jsem přečetla Stín větru, první díl této volné série, bylo mi jasné, že se budu chtít dříve nebo později pustit do dalších pokračování, jelikož Stín větru byl naprosto fantastický a já si ho moc užila. Dnes vám proto přináším recenzi k Andělské hře, druhému dílu.



David Martín je mladý nadějný spisovatel. Postupně si začíná budovat pověst v novinách, kam přispívá svými příběhy. Jednoho dne ho osloví tajemný nakladatel Andreas Corelli a nabídne mu štědrou finanční odměnu, pokud mu Martín napíše určitý spisek. Když se ale Martín rozhodne nabídku přijmout, začnou se v jeho životě dít podivné věci, které ho nejednou dovedou až na pokraj smrti. Kdo by mu ale mohl usilovat o život a proč?

Jak jsem psala již výše, první díl série jsem si velmi užila, a tak jsem se těšila, až se pustím do Andělské hry. Očekávala jsem, že půjde o stejnou pecku, stejně čtivou, stejně atmosférickou, stejně intenzivní. A popravdě řečeno, i když se mi Andělská hra celkově líbila, nedostala jsem úplně to, co jsem očekávala. Na následujících řádcích se pokusím vysvětlit, proč.

Abych ale nezačínala úplně negativně, ráda bych na prvním místě opět vychválila autorův styl psaní. Kniha umí do sebe velmi rychle vtáhnout, čte se dobře a snadno. Zafón také umí dobře proniknout do svých hlavních postav, z jejichž pohledu je příběh napsaný. Bylo to tak u Stínu větru u Daniela Sempera, bylo to tak i zde. Příběh je vyprávěn z pohledu Martína, kterého poznáváme opravdu zevrubně. Tady ale narážím na první problém. Jednou z velkých postav románu je totiž i nakladatel Corelli, kolem kterého se točí celá zápletka. Většinu knihy se autorovi dobře daří kolem Corelliho vytvářet tajemnou auru, ale bohužel musím podotknout, že v závěru to vyšumělo celé do ztracena. Zafón to podle mne nedotáhl do úplného konce – chybělo mi tam nějaké rozuzlení, které by Corelliho dějovou linii nějak lépe vysvětlovalo a uzavřelo.

Když už jsem u té zápletky - autor ji měl dobře vymyšlenou, dobře propracovanou a byla i solidně vysvětlená. Ale opět jsem měla pocit, jako by to nebylo úplně dotažené do samotného konce. Očekávala jsem nějaký vygradovaný závěr, ale celková pointa, kterou autor použil, mi přišla trochu slabá a úplně nevysvětlovala všechny otázky vztahující se k některým dějovým liniím, které zde autor rozehrál. Nejsem si jistá, zda jsem úplně pochopila autorův záměr, s nímž sepsal závěrečné stránky příběhu.

U Stínu větru jsem si libovala v tom, že celý příběh byl velmi hutný. Atmosféra byla temná a intenzivní. Celkový děj byl plný zvratů a silných emocí. To samé jsem hledala i v Andělské hře. A bohužel jsem to nedostala. Nemohu říct, že by byla Andělská hra vysloveně nudná, to rozhodně ne. Četlo se mi to dobře a bavilo mne to. Ale dlouhou dobu jsem čekala, až se příběh tzv. „rozjede“ – že dostanu opět hutný příběh, od kterého bude těžké se odtrhnout, což se bohužel nekonalo.

Kniha jako taková mne bavila, ale nemůžu říct, že bych si ji užila tolik, jako Stín větru. Román měl rozhodně potenciál, ale autor ho podle mne nevyužil naplno. Dějové linie byly dobře rozehrané, zápletka zajímavá, postavy také, nicméně jsem měla dojem, že Zafón nezachytil vše na 100 %, ačkoliv materiál k tomu měl. Příběh se rozbíhal velmi poklidně a chvílemi se mi zdálo, jako by autor postával na místě a schválně děj natahoval - místo toho, aby ho zhutnil (či knihu celkově zkrátil). Až v posledních 150 stranách se děj rozeběhl na plné obrátky, což se ale podle mne mělo stát daleko dříve.

Hodnotím tak 75 %, slabší 4 hvězdičky. Pokud jste četli první díl, určitě mohu Andělskou hru doporučit, ale já osobně jsem měla k některým věcem výhrady.