RECENZE: Maurizio de Giovanni – Den zesnulých. Podzim komisaře Ricciardiho

Název: Den zesnulých. Podzim komisaře Ricciardiho

Název v originále: Il giorni dei morti. L'autunno del commissario Ricciardi

Autor: Maurizio de Giovanni

Série: komisař Ricciardi, díl 4

Nakladatelství: Epocha

Rok vydání: 2019

Počet stran: 301

Na vydání této knihy jsem čekala několik dlouhých měsíců - vlastně ode dne, co jsem si přečetla předchozí díl série, Místo pro každého. Komisař Ricciardi je moje platonická láska a celou tuto sérii jsem si dost zamilovala. Takže čekání na novou knihu bylo dost bolestné a příliš dlouhé. :-D Teď ale dost okecávání. Kniha konečně vyšla, já si ji s nadšením přečetla a zde je moje recenze. :-)



Na monumentálním schodišti v Tonda v Capodimonte je nalezeno tělo mrtvého chlapce Mattea – dítěte ulice. Nikdo se k němu nehlásí, nikomu nechybí a na první pohled jako by se zdálo, že nikoho nezajímá, co přesně se mu stalo. O to víc, když lékař označí jeho úmrtí jako nešťastnou nehodu. Komisař Ricciardi však s tímto výsledkem není spokojen, protože mu intuice velí, že se za smrtí malého chlapce skrývá něco hlubšího. Možná i vražda.

Už dlouho se mi nestalo, abych nějakou knihu musela po dočtení tolik rozdýchávat a tolik vstřebávat, jako se mi to stalo právě u Dne zesnulých. Jak jsem napsala již výše, na překlad této knihy jsem čekala prakticky ode dne, kdy jsem dočetla předchozí díl série. A jsem ráda, že jsem opět nebyla zklamaná. O to těžší teď bude pro mne čekání na vydání 5. dílu, protože Den zesnulých končí velmi intenzivními a silnými událostmi, u kterých nutně potřebuju vědět, co bude dál.

Dá se říct, že kniha Den zesnulých poněkud vybočuje z dosavadní linie, a to už tím, že Ricciardi se zde dává do vyšetřování na vlastní pěst. Všichni – včetně Ricciardiho nadřízených – považují případ malého chlapce za uzavřený a nikdo nemá zájem na tom, aby se vyšetřovalo něco, co zdánlivě vyšetřování ani nepotřebuje. O to víc je komisařův nadřízený Garzo v tomto ohledu přísný a tak trochu i poplašený, protože se zrovna chystá příjezd Benita Mussoliniho do Neapole. A je pravděpodobné, že se s ním Garzo bude muset setkat, kvůli čemuž chce mít tzv. „čistý stůl“.

Musím přiznat, že atmosféra 30. let, politické a sociální napětí té doby a reakce lidí na postavu duceho tu jsou skvěle vykreslené a dodávají celé této sérii zajímavé a pro mě nové klima a nový rozměr. Velmi dobře se to zobrazuje na některých postavách zvláště tohoto románu, jak je na jedné straně někdo servilní vůči Mussolinimu a jak by někdo udělal cokoliv, aby se vůdci zalíbil. Na druhé straně tu pak máme lidi revolučně smýšlející, nesouhlasící s režimem – a jak jsou tito lidé považováni za nebezpečné.

Svoji pozici tu pak zaujímá i sám Ricciardi, který se do politických záležitostí nechce plést vůbec a jde mu jedině o spravedlnost. O to zarputileji a umanutěji se pouští do vlastního vyšetřování smrti malého Mattea. Komisařova urputnost je v tomto ohledu naprosto fascinující a vlastně nám otvírá další dveře do komisařovy duše a mysli – máme možnost hlouběji nahlédnout do jeho charakteru. Takže ačkoliv na většinu lidí stále působí jako naprostý podivín, kterému je třeba se radši vyhýbat, je to vlastně neuvěřitelně citlivý člověk, schopný hlubokého soucitu a porozumění. A to je další věc, která mne na této knize tolik bavila – rozvíjení Ricciardiho charakteru.

Na své si přijdou lidé, co stejně jako já rádi sledují vztah mezi Ricciardim a mladou ženou Enrikou. Ač to může působit tak trochu jako telenovela, já tuto dějovou linku naprosto zbožňuju a musím říct, že v tomto ohledu je Den zesnulých naprosto výživný a já si to maximálně užívala.

Celkově hodnotím knihu samozřejmě maximálně kladně. První polovina je možná trochu pomalejší, ale ta druhá půlka knihy nám to pak vynahrazuje se vším všudy. A ten konec? Ten je naprosto neuvěřitelný! Jednak jsem opět neuhodla pachatele a jeho motiv, ale teda posledních pár stran je tak emocionálně vypjatých, že jsem měla co dělat, abych to vstřebala. Každopádně dávám 100 %, 5 hvězdiček z 5 a tuto sérii strašně moc doporučuju!