RECENZE: Alena Mornštajnová – Tiché roky

Název: Tiché roky

Název v originále: Tiché roky

Autor: Alena Mornštajnová

Série: -

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2019

Počet stran: 295

Poté, co kniha Hana zažila obrovský boom a těšila se obrovskému zájmu čtenářů, se není čemu divit, že se autorčina novinka Tiché roky zařadila mezi nejočekávanější knihy letošního roku. I já jsem vydání této knihy bedlivě sledovala a vyčkávala. A stejně jako řada jiných čtenářů jsem se i já do tohoto románu začetla víceméně hned, co jsem si knihu donesla domů.



Tiché roky jsou čtvrtým románem úspěšné české autorky Aleny Mornštajnové a jeho příběh je nám předkládán ve dvou dějových liniích. V první z nich se seznamujeme s Bohdanou, která řeší zásadní otázku, a to ten fakt, že vlastně vůbec nezná historii své rodiny. Tu se rozhodne poodhalit po té, co ji její umírající babička omylem osloví jménem Blanka. Kdo byla ta tajemná Blanka, o které všichni tak zarytě mlčí? A proč je rodinná historie opředena tolika tajemstvími?

V druhé dějové linii se pak vracíme zpět do minulosti, kde se seznamujeme se Svatoplukem. Ten se zrovna nenarodil jako chtěné dítě a musí si tak vydobít své místo na zemi. Sledujeme jeho životní osudy od narození až do současnosti. Že se tato linie pak v určitém bodě spojí s tou první, to je jasné od samého začátku.

Jak jsem psala již výše, i já jsem se zařadila mezi nadšence, kteří netrpělivě čekali na vydání této knihy. A jakmile se Tiché roky dostaly na pulty našich knihkupectví, hned jsem pro knihu běžela a přečetla si ji při první příležitosti. A i tentokrát jsem opravdu nadšená.

Nutno podotknout, že stejně jako předchozí knihy, i tento román se vyznačuje poněkud dusnou a tíživou atmosférou, která je patrná hned od první kapitoly. Pocit bolesti, ukřivděnosti, strachu, nepochopení a nenaplněného očekávání, které se prolínají celým příběhem, tu jsou popsány vskutku sugestivně a velmi intenzivně se přenášejí i na čtenáře. Autorka jde v tomto ohledu opět až na dřeň a prozkoumává lidské nitro skrz na skrz bez ohledu na to, jak bolestivé to může být.

Ačkoliv se Mornštajnová dějově věnuje jinému tématu, její rukopis je zde přesto stále stejný – stejně skvělý. Psychologie postav je rozhodně autorčinou parketou a opět se to v této knize potvrzuje. Příběhy zdánlivě „malých“ lidí tu jsou postaveny do středu pozornosti a jsou rozebírány do nejmenších detailů. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda tu můžeme jasně určit, kdo je ten „dobrý“ a kdo ten „zlý“, ale opět se mi potvrdilo, že nic není černobílé – nikdo není jenom dobrý nebo jenom zlý. I ten, kdo tu může vystupovat jako ten největší padouch, je pořád jen člověk, kterého vám ve výsledku může být nakonec tak trochu líto, i když se neztotožňujete s jeho rozhodnutími. Lidé zde jednoduše působí lidsky – ne jako stroje, ale jako omylné bytosti jak se svými klady, tak se svými zápory.

Hodně mne bavil způsob, jakým odkrýváme ono rodinné tajemství, které nám autorka nastínila již v první kapitole, kdy hrdinku Bohdanu babička osloví „Blanko“. Všechny střípky nám do sebe zapadají postupně a vždy ve správnou chvíli, neboť autorka umí skvěle dávkovat jednotlivé informace – vše se dozvídáte přesně ve chvíli, kdy se to máte dozvědět. Na konci knihy vám pak všechny jednotlivé dílky skvěle zapadají do sebe a vytvářejí tak komplexní obraz jedné rodiny, jejíž osudy byly ovlivněny řadou špatných rozhodnutí či různých nedorozumění, které se jen těžko berou zpátky. To celé je pak zahalené do hávu jemného, poetického jazyka, který knize dodává punc uměleckosti. A já to autorce opět spolkla i s navijákem. A přiznám se, že vlastně až na samém konci mi došlo, proč se kniha jmenuje Tiché roky - zůstala jsem zírat ještě dlouho po dočtení, proč mi to nedošlo dřív. Překvapení na mé straně bylo veliké. Název má více významů, ale všechno mi to došlo až po dočtení. Skvělé, autorce tleskám.

Knihu samozřejmě hodnotím na 100 %, 5 hvězdiček z 5 a moc doporučuji vaší pozornosti.