RECENZE: Liane Moriarty – Na co Alice zapomněla

Název: Na co Alice zapomněla

Název v originále: What Alice Forgot

Autor: Liane Moriarty

Série: -

Nakladatelství: Ikar

Rok vydání: 2015

Počet stran: 429

Autorka Liane Moriarty má na kontě již řadu knih, a to vskutku kladně přijímaných. Já od ní četla doposavad jen jednu knihu, a to Manželovo tajemství, které mne opravdu nadchlo. A protože mi zbývá od této spisovatelky ještě několik titulů k přečtení, říkala jsem si, že je na čase se do jednoho z nich pustit a napravit tak jeden ze svých dlouhodobých restů. Má volba nakonec padla na román Na co Alice zapomněla.

Zkuste si představit, že prožíváte svůj normální, běžný den, ale pak se vám stane nehoda, při které se silně uhodíte do hlavy a následkem toho je amnézie, při níž přijdete o vzpomínky na posledních několik let vašeho života. Přesně toto se stalo Alici, která při cvičení upadla a po otřesu mozku si nepamatuje nic, co se událo během posledních 10 let. Nepoznává své tři děti, neví nic o tom, že její sestra nedokáže otěhotnět, nepamatuje si na svoji nejlepší kamarádku a především nechápe, proč je na ni její manžel naštvaný a proč se spolu rozvádějí. Na co všechno Alice zapomněla, že teď najednou zjišťuje, jak moc se jí její život rozpadá, když před deseti lety bylo všechno v nejlepším pořádku?

Na co Alice zapomněla bylo mým druhým setkáním s Liane Moriarty a jsem moc ráda, že i tentokrát to bylo setkání příjemné a já si ho moc užila. Tento román mne znovu přesvědčil o tom, že autorka umí napsat silný, emocemi nabitý příběh, který má hlavu a patu a který s vámi zůstane ještě dlouho po dočtení.

První věc, která upoutala moji pozornost, byl způsob, jakým je příběh vyprávěný. Informace se dozvídáme ze tří různých pohledů – jednak vše sledujeme z pohledu Alice, která prožívá velmi těžké období, kdy si nepamatuje nic z posledních deseti let svého života. Dále nám autorka prezentuje pohled Elizabeth – Aliciny sestry, která se potýká s opakovanými a opakovaně neúspěšnými pokusy o otěhotnění a která si svůj život zaznamenává do deníku. Elizabethin pohled tak sledujeme právě skrze deníkové zápisky. Třetím pohledem na věc jsou internetové zápisky na blogu, který vede Alicina babička žijící v domově pro seniory. Připadalo mi to jako skvělé oživení knihy. Navíc mne zaujala myšlenka „moderní“ babičky, která má jednak svůj vlastní blog, ale i přes svůj pokročilý věk je stále aktivní. Liane Moriarty se to podařilo hodně dobře a realisticky zpracovat a já si to velmi užila.

Autorka nám poskytuje všechny informace postupně, a to je další věc, která se mi na knize tolik líbí. Vše se dozvídáte v pravý čas a vždy v takové formě, že máte stále nutkání číst dál. Liane umí nasadit brouka do hlavy a vy potřebujete vědět, co se bude dít nadále. Autorčin styl psaní je neuvěřitelně chytlavý, čtivý, a přestože se jedná o mnohovrstevnatý příběh, čtenář se v něm vůbec neztrácí. Což je další věc, co na autorčiných knihách obdivuju.

Velmi dobře je zde také propracovaná psychologie postav. Jednotlivé charaktery jsou zde pojaté velmi detailně. Nejzevrubněji zde samozřejmě poznáváme Alici, kolem níž se celá kniha točí. Zaujala mne především myšlenka toho, jak moc se může člověk změnit během deseti let svého života. Ve chvíli, kdy Alice přichází o část vzpomínek, domnívá se, že je rok 1998. Chová se jako své staré já z této doby. Je proto velmi překvapená, jak moc se změnila a jakým způsobem se chová a co dělá v roce 2008. Vývoj osobnosti, povahových rysů, zájmů a životního stylu je zde velmi patrný. Jako by "Alice z roku 1998" byla úplně jiným člověkem než "Alice z roku 2008". Samotná Alice se s těmito rozdíly těžko vyrovnává a nepoznává se.

Začátek knihy je trochu pomalejší a chvilku to trvá, než se člověk ponoří do daného světa a pozná všechny postavy. Pak ale příběh nabírá na obrátkách, a čím víc poznává Alici a její život, tím víc je čtenář do příběhu zainteresovaný. Hodně jsem s hlavní hrdinkou soucítila a některé hodně silné pasáže jsem musela rozdýchávat, jak byly intenzivně napsané. Alicina paměť se v průběhu knihy pomalu navrací, a to, co se ona dozvídá, je občas opravdu síla. Pokud bylo autorčinou snahou vyvolat v čtenářích lítost, tak se jí to v mém případě rozhodně podařilo.

Knihu samozřejmě hodnotím na 100 %, 5 hvězdiček – prakticky nemám, co bych tomu vytkla. Těžko se mi od čtení odtrhávalo, a to i přesto, že mne kniha emocionálně dost ždímala. Rozhodně však tento román doporučuji vaší pozornosti.