Svět knihy 2019

Ahoj všichni!

Dnes bych vám ráda řekla pár slov o tom, jak jsem se letos zúčastnila největšího knižního festivalu u nás, a to Světa knihy. :-)

Stejně jako v loňském roce, i letos jsem se Světa knihy účastnila ve dvou dnech - letos ve čtvrtek 9. května a pak v sobotu 11. května. A i letos jsem si celý veletrh velmi užila. Vezměme to ale popořadě.

Ve čtvrtek jsem brala svoji účast nejen soukromě, ale i tak trochu pracovně. Jako knihovnice jsem si dala za cíl u jednotlivých stánků najít nějaké ediční plány či katalogy s knihami, které by oborově odpovídaly záběru našeho fondu a které by mohly zaujmout návštěvníky naší knihovny. Nicméně nebyla bych to já, kdybych tam nehledala i věci, které zajímají mne osobně.

Otevírací doba festivalu byla již od 9,30 - na výstaviště v Holešovicích jsem tak ve čtvrtek dorazila brzy ráno, abych si vystála frontu na vstupenky a mohla jít okukovat jednotlivé stánky, dokud tam nebudou kvanta lidí. To se mi nakonec povedlo, ačkoliv čtvrtek a pátek bývá dost hektický kvůli účasti mnohačetných skupinek školních výprav.

Čtvrtek jsem nakonec pojala spíše prakticky a dost materiálně - za což mne možná teď někdo odsoudí. Ale vzhledem k tomu, že ze čtvrtečního programu mne nic moc nezaujalo, rozhodla jsem se, že se ve čtvrtek budu věnovat jednak hledání katalogů a dalších materiálů, které bych mohla upotřebit v práci, jak jsem psala výše, ale také nákupům ve stáncích, kde to v sobotu bývá dost přelidněné a kterým bych se pak v sobotu chtěla ideálně vyhnout.

Proto jsem hned z kraje obešla prodejnu Euromedia a antikvariátu Fryč, kde se mi podařilo ulovit pár knih. Pak jsem začala obcházet ostatní vystavovatele a sledovala, kdo na veletrhu vlastně je. Nakonec jsem udělala jednu nákupovou zastávku u Hostu.

Protože však má čtvrteční účast nebyla z hlediska nějakého psaní článku kdovíjak zajímavá, zakončím tuto pasáž akorát fotkou toho, co jsem si ten den donesla domů. Mám radost, že se mi podařilo si rozšířit sbírku knih Agathy Christie a svoji sbírku Máchova Máje. A také mne těší, že mám doma konečně pokračování Projektu Kronos Pavla Bareše - Kronovy děti, na které jsem extrémně zvědavá.

V sobotu jsem na holešovické výstaviště dorazila opět brzy ráno, abych se co nejvíce vyhnula davům, které zpravidla v sobotu na veletrhu bývají. Sobotu jako takovou jsem tentokrát hodlala věnovat  ideálně spíše programu, případně jiným aktivitám dle momentálního rozpoložení. Počasí bylo celkem fajn a i nálada lidí, které jsem v sobotu na výstavišti potkávala, mi přišla natěšenější a pohodovější než ve čtvrtek. To jsem ale ještě nevěděla, že odpoledne přivalí taková průtrž mračen!

Ačkoliv jsem se v sobotu chtěla víc věnovat programu, přesto jsem ani tentokrát nedokázala odolat vábení knih. Znovu jsem si obešla stánky a znovu si vybrala nové tituly do své knihovny. Tentokrát jsem se ale krotila a nebylo jich tolik jako ve čtvrtek. Jen mne mrzí, že jsem již ve stánku Hostu nenarazila na knihu Rekonstrukce od Viktorie Hanišové, na kterou jsem si brousila zuby. Ve čtvrtek ji tam ještě měli, ale v sobotu jsem ji tam již bohužel nenašla. Ale tak nevadí, zajdu si časem do běžného knihkupectví...

Hlavním bodem mé sobotní účasti však byla především beseda paní Aleny Morštajnové, která na Světě knihy představovala svoji novou knihu Tiché roky. Kniha vyšla zhruba před 2-3 týdny a já jsem byla zvědavá, co o ní paní autorka bude říkat. Sama jsem již tento román četla a jsem z něho vysloveně nadšená, a o to víc jsem si samotnou besedu užila. V rámci besedy se mj. konal i křest audioknihy Tiché roky a bylo zajímavé slyšet režisérku audioknihy a také jednu z interpretek, jak mluví o nahrávání tohoto titulu.

Na této besedě bylo podle očekávání hodně narváno, měla jsem dost štěstí, že se mi podařilo sehnat místo k sezení, byť úplně vzadu. Řada lidí ještě totiž stála za námi, aby si povídání paní Mornštajnové také mohli vyslechnout. Myslím však, že nadšeni jsme byli úplně všichni.

Beseda skončila těsně před polednem, a to již bylo v prostorách výstaviště tradičně natřískáno. Hlava na hlavě, nebylo tam pomalu k hnutí - mé klaustrofobní já bylo zralé tak na harakiri, takže jsem se rozhodla si to ještě jednou naposled projít, než se uchýlím na dobro do venkovních prostor.

Jelikož jsem byla na výstavišti od ranních hodin a kolem poledne jsem již byla pěkně hladová, nadešel čas k obědu. Vystála jsem si dlouhou frontu na hranolky ze stánku Pan Hranolka, o kterých spousta lidí básní, a i když jsem za ně dala nekřesťanské peníze, hlad byl aspoň trochu zažehnán. Protože se mi už ale dovnitř výstaviště moc nechtělo kvůli davům lidí, využila jsem toho, že jsem v rámci vstupenky na Svět knihy mohla navštívit Lapidárium a obohatit se tak o další kulturní zážitek. V prostorách Lapidária se nachází mj. (údajně?) největší státní veřejně přístupná historická sbírka kamenosochařství a bylo velmi zajímavé si to celé projít.

Poté jsem se ještě rozhodla projít celý areál - prošla jsem si venkovní stan malých nakladatelství, obdivovala jsem stánek zaměřený na Harryho Pottera (ty kostýmy, které měli někteří lidé na sobě, byly naprosto skvostné!) a chvilku jsem poslouchala povídání o cestování, které probíhalo na Humbook Stage. Protože však začínalo poprchávat a já začínala být unavená z toho množství lidu okolo, rozhodla jsem se to již pro ten den zabalit. Trochu mne akorát mrzí, že jsem tam nenarazila na pár lidí, co sleduji na sociálních sítích, které jsem doufala potkat a pozdravit se s nimi, ale tak nevadí, třeba jindy při jiné příležitosti.

Domů jsem se vrátila tak tak a vyhnula se bouřce a brutálnímu dešti, který se během odpoledne přehnal nad Prahou. Podle některých InstaStories, co jsem pak v podvečer sledovala, to bylo na výstavišti dost vydatný!

To by bylo k mému povídání o Světě knihy vše. A už teď vím, že za rok půjdu zas a už teď se moc těším. A co vy? Byli jste letos na Světě knihy? :-)