Název: Noční klub Mars
Název v originále: The Mars Room
Autor: Rachel Kushner
Série: -
Žánr: Světová próza
Rok vydání: 2020
Počet stran: 320
Noční klub Mars byl mým náhodným objevem na stránkách nakladatelství Argo a byl to objev zdařilý, protože se z knihy vyklubal zajímavý čtenářský zážitek.
Romy Hallová, striptérka z nočního klubu Mars, je odsouzena ke 2 doživotním trestům za vraždu svého stalkera a nastupuje do vězení, odkud už nemá nikdy vyjít. Zatímco se postupně setkává a sbližuje s některými dalšími vezeňkyněmi, Romy po nějaké době zjišťuje, že jí zemřela matka a Romyin malý synek zůstal sám. Jaké má ale Romy možnosti teď zajistit, aby bylo o syna postaráno?
Noční klub Mars rozhodně nepatří mezi knihy, které by čtenář smlsnul na jedno posezení jako jednohubku. Je třeba počítat s tím, že s knihou nějaký ten čas strávíte. Jednak je to dáno záměrně rozvláčnějším tempem a dost košatým stylem psaní, kvůli čemuž kniha zprvu může působit jaksi neučesaně, roztáhle na všechny strany. Zprvu se může zdát, že autorka nahodile přeskakuje od tématu k tématu a kniha je tak nekonzistentní. Brzy ale čtenář zjišťuje, že se dějově kniha točí v jakési spirále, kde se prolínají pasáže z vězení (současnost) s pasážemi z minulosti, z nichž se dočítáme o životě hlavní hrdinky před vězením a co ji do vězení dostalo. Ale i to samotné téma je samo o sobě dost závažné a vybízí k pomalejšímu stylu vyprávění. Pravda, od čtenáře se vyžaduje určitá trpělivost, pozornost a ochota s textem víc pracovat, aby se člověku před očima vše spojilo do jednoho celku, což ne každému bude vyhovovat.
Obsahově kniha může budit zdánlivý dojem, že se tu moc neděje, ale silná a akční dějová linka tu rozhodně není na místě - její absence má svůj důvod. Autorka nabízí vhled do života v ženských věznicích. Nejen, že sledujeme, jak se odsouzeným ženám ve vězení žije, ale také se tu otvírá svým způsobem kritika, kterou kniha v sobě zrcadlí. Kritika toho, jak je s odsouzenými ve vězení zacházeno. Zároveň na příkladu Romy a jejích spoluvězeňkyň nahlížíme do toho, jak vězeňkyně přemýšlí, jak a co cítí, co prožívají, či jak jsou schopné nebo neschopné fungovat mimo vězeňský systém. Vedle toho pozorujeme fungování vězeňského společenství jako takového a také vztahy mezi jednotlivými vězeňkyněmi, bachaři a dalším personálem vězení. To je samo o sobě dost deprimující čtení, zvlášť když čtenář vidí právě to, jak je pro některé trestankyně skoro až jednodušší být ve vězení než na svobodě, protože bezúhonný život mimo mříže úplně nezvládají a nevidí jiných východisek, než trávit svůj život za mřížemi.
Hodně silné tu je i téma viny a automatického odsuzování bez toho, že by se někdo snažil blíže odsouzeným naslouchat. Je opravdu každý odsouzený člověk skutečně vinen? A najdou se lidé ochotní naslouchat, být tu pro druhého, snažit se vžít do emocí druhých? Nebo na světě skutečně žijeme každý jen sám za sebe a ostatní nám jsou lhostejní? Tyto a další myšlenky z této knihy logicky vyvstávají a je na čtenářích, aby si k nim našel odpověď, protože autorka sama je vám úplně nedá.
Výsledkem pro mne byl tak trochu melancholický
příběh vnitřního zoufalství odehrávající se v prostředí, které v literatuře
nemám tolik načtené a které mi očividně má pořád co nabídnout. Za sebe jsem
dost spokojená a mohu hodnotit dost vysoko. 80 %, 4 hvězdy z 5 a určitě mohu
doporučit.
Žádné komentáře:
Okomentovat