RECENZE: Donna Tartt – Tajná historie

Název: Tajná historie
Název v originále: Secret history
Autor: Donna Tartt
Série: -
Žánr: Napětí, dark academia
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 545

Knihu Tajná historie jsem chtěla vyzkoušet nejen pro dobré recenze, ale také proto, že se řadí do žánru dark academia, který mám načtený jen málo a já h chtěla trochu víz prozkoumat. A byla to dobrá volba.

Richard, hlavní hrdina, je studentem univerzity, kde se mu podaří se zařadit do úzké, elitní skupiny studentů zaměřujících se na studium řečtiny. Zprvu nadšený Richard si užívá skvělého profesora i nové kamarády, k nimž vzhlíží. Brzy ale začne pociťovat, že možná není úplně vítaným členem skupiny. Jaká tajemství před ním všichni skrývají? A je dobrý nápad snažit se do tajemství proniknout? Protože pak už by nemuselo být cesty zpět...

Byť jsem nakonec z určitých důvodů nehodnotila naplno, je Tajná historie knihou, kterou mám pod kůží ještě teď dlouho po dočtení.

Pravdou je to, že prvních zhruba 100-150 stran je dost pomalých a rozvláčných, kvůli čemuž mi trvalo, než jsem se do knihy konečně pořádně ponořila a přišla jí řádně na chuť. A přitom je to ta pomalost a rozvláčnost knihy a ta ponurá atmosféra, která ve výsledku je zároveň tím, co mi tolik utkvělo po dočtení v hlavě. Takže to, co se zpočátku může zdát trochu jako překážka, je vlastně tím, co na knize ve výsledku oceňuji. To mi v hlavě udělalo trochu zmatek, a tak nehodnotím naplno, ale to je jistě mojí chybou, ne chybou knihy.

Tajná historie je dost atmosférické čtení. Autorka si hodně zakládá na pomalém, ale za to poctivém budování atmosféry, prostředí, postav a vztahů. I když se to tak zpočátku nemusí vůbec zdát, je kniha vlastně dost ponurá a hodně temná. To, že kniha postupně směřuje k tragédii, je vnímavějšímu čtenáři patrné vlastně dost brzy, ale ten svíravý pocit temnoty, jistého děsu a ponurosti vyplývajícího s činů, které postavy konají, se na čtenáře přenáší až o něco později. Čím víc se blížíte k bodu zlomu a poznáváte všechny okolnosti a následky dané tragédie, je to čím dál hutnější a temnější.

Na knize mne vlastně dost bavila autorčina práce s dynamikou textu ve smyslu střídání pasáží nabitých zvraty a tzv. nadupanou dějovou linkou s pasážemi, v nichž se zdánlivě nic neděje, ale které o to lépe propojují ty napínavější a akčnější pasáže pomocí své plíživé ponurosti a nenápadného napětí, které čtenáře nezasáhne hned, ale postupně se mu zarývá pod kůži a po dočtení ho nechává v ne příliš veselém rozpoložení. Aspoň tak jsem tu knihu vnímala já a právě proto se mám čas od času ke knize v myšlenkách se vracet a nechat na sebe působit ten emoční dopad, který na mně román zanechal.

Byť by někomu mohlo připadat, že je kniha až příliš rozvleklá, možná trochu nudná a na řadě míst se zdánlivě nic neděje, je potřeba počítat s tím, že je to záměr – je třeba být ochoten vnímat a nasávat plnými doušky tu atmosféru – nechat to na sebe působit. A také tak trochu hledat mezi řádky, co autorka primárně neříká, ale co schovává mezi řádky nevyřčeného. A ačkoliv se autorka nimrá v zdánlivě nepodstatných věcech, faktem je, že právě důkladné poznání prostředí, postav, vztahů mezi nimi, myšlenek a pocitů, je důležité. Vše souvisí se vším a právě to spoluvytváří tu celkovou hutnost a temnost příběhu.

Kniha sama o sobě je dost ponurá i proto, že příběh nenabízí příliš kladné hrdiny. Byť se zpočátku zdají všichni více či méně sympatičtí, je to vlastně maska, která se postupně bortí. Každý tak postupně odhaluje svoji pravou, v některých ohledech zkaženou povahu. Všichni si ve výsledku kryjí svá záda, starají se o své zájmy. Zároveň se mi líbilo, že ačkoliv autorka jednotlivé hrdiny pitvá docela detailně, stejně se jí ty postavy podařilo zahalit uhrančivou aurou tajemna a čtenář má tak pocit, že postavy stále mají nějaká neodhalená a neodhalitelná tajemství. I to podporuje napětí knihy, kdy čtenář přemýšlí nad tím, co postavy záměrně skrývají a kde je přesně ta pravda, po které prahnete. Co postavy skrývají a záměrně neříkají? A stalo se vše skutečně tak, jak nám jednotlivé postavy sdělují?

Na pozitivní náladě nepřidají ani samotné události knihy. Autorka tu naléhavě otevírá téma viny, zodpovědnosti a vyrovnání se s následky činu, který nelze vrátit zpět. Zároveň se tu nabízí otázka – záleží na tom, zda člověk některé činy udělá záměrně nebo omylem? Je v takovém případě vina stejně závažná? Autorka tu skvěle vykresluje psychické rozpoložení postav, resp. jejich postupný psychický rozklad. Postavy tu jsou postupně čím dál víc psychicky vyčerpané – a pocit vyčerpanosti jakoby se přenášel i na mne. Takže ani v tomto ohledu nečekejte nic lehkého a veselého.

Celkově jsem knihu nakonec hodnotila 4 hvězdami z 5 a rozhodně za sebe doporučuji.