Na tuto knihu jsem narazila kdysi
na sociálních sítích. Nevím, čím přesně mne tehdy zaujala, ale zůstala mi
v hlavě, a když jsem ji našla v Levných knihách, musela jsem si ji
pořídit a vyzkoušet. A na rovinu říkám, že se jedná o hodně zvláštní knihu, u
které vlastně ani nevím, jestli ji nakonec dokážu správně ohodnotit.
Čekání na Bojanglese je netradičním příběhem o extravagantní rodině, který je vyprávěný z pohledu dítěte. Z deníku otce se syn dozvídá o tom, jak se otec zamiloval do matky - do ženy, která nade vše milovala tanec, zábavu a koktejly a jejíž excentrické a nonšalantní chování se pohybovalo na hraně šílenství. Na hraně, kterou je tak snadné překročit a odkud se jen velmi těžko vrací zpět...
V čem je tato kniha
zvláštní, je především ta kombinace obsahu a pojetí, kterou autor zvolil pro
zpracování. Ač to tak z prvních stránek vůbec nevypadá, Olivier Borderaut
se v tomto titulu zabývá tématem duševních poruch a jaký to má dopad na
život rodiny, je-li tato duševní porucha vážná a léčba není dlouhodobě na
programu dne. Toto nelehké téma se zde však autor snaží zobrazit poněkud
odlehčeným způsobem. Oficiální anotace láká čtenáře na spojení humorného a
dojemného příběhu. Humorná stránka se zde projevuje především v první
polovině, v níž je čtenář vhozen do chaotického a těžko uchopitelného
života postav. Matka, velmi svérázná žena milující tanec a koktejly, je velmi
excentrická – spořádaný a běžný způsob života je jí cizí. Svým životem doslova
proplouvá v manickém rytmu. Stačí ale malé zaškobrtnutí, které se jí může
stát osudným – z tance se stává pád, z něhož není návratu. Matčiny
svérázné nápady a ještě svéráznější činy kormidluje otec rodiny, který je
kotvou nejen své ženě, ale i svému synovi, malému chlapci. Tomu se v rodině
dostává neobvyklého vychování a vzdělání, jež se vymyká veškerému běžnému
společenskému uspořádání a je pro okolní svět neuchopitelné.
Rodina se potácí životem, jako by
to byla nějaká party plná předstírání. Bizarní události, výlety, rozhovory,
akce, eskapády působí velmi surrealisticky a čtenář se hned od začátku musí
naučit v tom chodit, neboť je do tohoto způsobu života vhozen od první
stránky bez jakéhokoliv návodu či aspoň úvodního slova. První polovina knihy,
která je psaná právě v tomto duchu, tvoří obsahově tu humornou část, o níž
mluví oficiální anotace. Přiznám se, že mi tento druh zábavy zas tolik
nevyhovoval, ale je možné, že francouzský styl humoru možná není jen mým šálkem
kávy a Francouzi takto psaný styl zábavy naopak považují za legrační. Předpokládám
totiž, že se čtenář má smát právě u těch bizarností, které postavy provádějí,
ale sama se bohužel nedokážu smát u knihy, u níž v rámci děje cítím na pozadí
tragédii.
Osobně mi tak spíše vyhovovala
druhá polovina knihy, která již byla o poznání emotivnější a hlavně vážnější.
Děj se pomalu opředl do melancholického a smutného podtónu. Ostatně vnímavější
čtenář již dlouho dopředu tuší, že se kniha postupně vydává ke konci, který
není příliš veselý. A o to smutnější to je, když víte, že s tím nic
neuděláte. S každou další stranou zhruba tušíte, co bude následovat – o to
více pak čtenáře přepadá smutek, splín a k dojímání se rozhodně není
daleko.
Otevírá se zde každopádně řada
zajímavých otázek, na které si čtenář musí odpovědi ovšem najít sám, jelikož
autor je rozhodně nenabízí. Jaká je odpovědnost partnera vůči tomu druhému,
trpícímu? Kdy je ten nejsprávnější čas pomoci? Jaká pomoc je ta správná? A jak
se správně rozhodnout i ve vztahu k dítěti? Toto je jen zlomek otázek,
který mne u knihy napadal a který zde mohu vypsat, aniž bych přišla
s nějakým výrazným spoilerem, který by vám zničil čtenářský dojem. Byť
nakonec hodnotím knihu jen lehce nadprůměrně, jsou tyto myšlenky tím, co jsem
si s knihy odnesla především. Odpovědi však stále hledám.
Jak jsem již zmínila, je mé
hodnocení lehce nadprůměrné – 65 %, 3,5 hvězdy z 5. Nebyla to vysloveně špatná
kniha, ale je to dost specifické čtení, které asi holt nedokážu plně pojmout.
Žádné komentáře:
Okomentovat