Název v originále: Šikmý kostel
Autor: Karin Lednická
Série: Románová kronika ztraceného města (1. díl – léta 1894-1921)
Žánr: Současná česká próza, historické
Nakladatelství: Bílá vrána
Rok vydání: 2020
Počet stran: 400
Do Šikmého kostela jsem se pouštěla s velkým očekáváním, neboť tato
série v posledních měsících zaznamenala mezi čtenáři obrovský úspěch.
V rámci podobně čtených a úspěšných titulů bývám hodně vybíravá, protože v tomto
ohledu bývám často zklamaná a ne vždy sdílím ten „hajp“ s ostatními. Většinou
tak dlouho a pečlivě zvažuji, do čeho se pustit a co nechat projít kolem sebe
bez povšimnutí. Tady jsem však neváhala. Lákalo mne to téma a také to
prostředí. A i když mé očekávání nakonec nebylo naplněno na 100 %, jsem stejně
ráda, že jsem se do knihy pustila, protože jsem si ji dokázala vcelku dost
užít.
První díl plánované trilogie sleduje osudy několika postav žijících v původní (dnes již zaniklé) obci Karwiná mezi lety 1894-1921. Do osudů rodin, které jsou více či méně spjaty s prací v důlních šachtách, postupně zasahují historické události. Kniha je rozdělena do několika částí pojmenovaných podle postavy, na kterou se v té které části autorka soustředí. A byť se osudy jednotlivých postav v některých věcech odlišují, na všech se do značné míry podepisují kořeny a prostředí, z něhož postavy vzešly… Němým svědkem těchto osudů se pak stává kostel sv. Petra z Alkantary – přezdívaný také jako šikmý kostel.
Šikmý kostel je velmi hutnou a komplexní knihou, která má možnost zaujmout čtenáře v řadě ohledů. Silnou stránkou Karin Lednické je např. její schopnost vytvořit silné plastické postavy. Ať už se jedná o ústřední hrdiny či jen epizodní postavičky, autorka jim dokázala zcela přesvědčivě vdechnout život, a to se vším všudy. Čtenář má tak pocit, jako by usedal vedle skutečného živoucích lidí – stačí jen natáhnout ruku a máte je na dosah.
Zároveň zde rozhodně platí, že
čím důležitější postava, tím zevrubněji je v knize vykreslená a tím lépe
ji čtenář poznává. Ze všech stran, se všemi dobrými i zápornými vlastnostmi.
Postavy tohoto románu nejsou nijak černobílé. Nikdo není vysloveně jen
dobrý nebo jen špatný. Autorka se dovede ponořit do jejich myšlení, povahy,
duše - zobrazuje postavy velmi realisticky a celistvě. Každý má své dobré
vlastnosti, ale i své mouchy, a snad právě proto mohou být postavy čtenářům
přístupnější a bližší. Čtenář k nim má možnost přilnout, oblíbit si je – věřím,
že každý si tu najde k někomu cestu, škála charakterů je zde velmi široká
a rozmanitá.
Postavy jsou zde zoceleny životem
a útrapami, které si s sebou nese havířská profese. Za zády jakoby lidem
neustále dýchal věčný (a hlavně reálný a oprávněný) strach z možné smrti
či úrazu, který člověka může poznamenat do konce života. A nejsou to jen muži,
kteří musí s následky žít – vážné zranění či dokonce smrt ovlivňuje celé
rodiny. Jsou to ale i dějinné události, které silně ovlivňují životy
jednotlivých aktérů (dost často k jejich nelibosti). Nutno říct, že Karin
Lednická zobrazuje rázovitost tohoto regionu velmi poctivě. Z knihy je
velmi dobře patrné, že si autorka pečlivě a zevrubně nastudovala jak jeho
historii (z hlediska kontextu evropských dějin, ale i v kontextu česko-polských
vztahů), tak i historii a mechanismy hornictví samotného. Obojí je zpracováno
detailně a s jasnou představou toho, co autorka chce svým čtenářům předat.
Nejste-li tolik znalí bližší historie karvinské oblasti, je tato kniha rozhodně
velmi přístupným způsobem, jak si udělat aspoň rámcový obrázek – dějinné pozadí
příběhu se zakládá na reálných historických událostech.
Co se týká autorčina stylu
vyprávění, je stejně rázovitý jako její postavy, potažmo oblast a její osudy.
Zprvu možná styl psaní působí trochu tvrdě a kostrbatě, ale pokud čtenář
vytrvá, i k němu si může najít brzy cestu. Alespoň na mne tímto způsobem
kniha zapůsobila. Výsledkem bylo čtení velmi hutné, místy trochu těžší,
emotivní, bolestivé, s nádechem melancholie, ale přesto srozumitelné a
svým způsobem krásné.
Důvod, proč nehodnotím naplno, je
ten, že mé očekávání bylo asi až příliš velké. Z mnoha stran jsem slyšela ódy
na tuto knihu, tak jsem čekala, že i já z toho budu tzv. odvařená jako ostatní.
Nemohu říct, že by mne kniha nebavila, protože mne bavila a dost. Přesto jako
by se mi něčeho nedostávalo, kvůli čemu bych cítila potřebu hodnotit na 100 % a
připojit se k zástupu oddaně jásajících. Asi se mne to nedotklo tolik, jak
jsem očekávala, nebo to ve mně nevyvolalo tak silné emoce jako u jiných
čtenářů, nevím. Každopádně hodnotím na 80 %, 4 hvězdy z 5 jsou zde rozhodně
zasloužené a já mohu knihu určitě doporučit.
Žádné komentáře:
Okomentovat