O tvorbě Kazua Ishigura jsem slyšela z několika různých stran a každý, kdo tohoto autora zmiňoval, pěl na jeho díla ódy. A tak jsem si říkala, že je konečně na čase se s Kazuem Ishigurem seznámit. Dnes bych vám tak ráda představila Ishigurovu knihu Malíř pomíjivého světa.
Očima malíře Ona pozorujeme atmosféru v Japonsku těsně po 2. sv. válce. Zatímco se Ono snaží provdat svoji mladší dceru, ve vzpomínkách se vrací do dob před válkou a během ní a přemítá o svojí životní cestě. Ono je však vypravěč nespolehlivý a možná se řada věcí nestala úplně tak, jak si je pamatuje. Paměť totiž dokáže být někdy ošidná...
Malíř pomíjivého světa se řadí mezi ten typ knih, v nichž „nadupaná“
dějová linka není tím nejdůležitějším aspektem. Důraz se klade spíše na pocity,
myšlenky, atmosféru samotnou. Autorův styl psaní je tak tomu uzpůsoben.
Nečekejte tudíž komplikovanou zápletku s výrazně překotným poklusem k vygradovanému
závěru. Žádná akční jízda, žádná povrchní přehlídka zvratů. Není to ten typ
literatury, který by vás nutil k rychlému čtení. Je to totiž právě naopak.
Příběh malíře Ona je pomalým atmosférickým vyprávěním psaným poetickým jazykem
s určitým nádechem melancholie, které vysloveně láká čtenáře k tomu,
aby při čtení zpomalil, ponořil se do knihy, nasával atmosféru, nechával na
sebe působit události, emoce, myšlenky a přemýšlel nad tím, co se hlavní hrdina
snaží předat. Je to ten typ knihy, kterou je třeba číst srdcem a procítit ji,
aby si čtenář z knihy odnesl co možná nejsilnější čtenářský zážitek.
Velmi silným tématem knihy je
lidská paměť, respektive její selhávání, jakkoliv třeba nezáměrné. Autor
nechává pomocí vzpomínek vyprávět příběh jednoho lidského osudu. S přibývajícími
stranami ale čtenář přichází k zjištění, že se Onův život ubíral trochu
jinak, než se zprvu zdálo. Přibývající detaily poukazují na určité
nesrovnalosti, které poukazují na to, že si Ono některé události přibarvil
světlejšími barvami. Přitom se nezdá, že by si Ono dané události upravoval
záměrně, aby se před čtenářem prezentoval jako zkušený lhář. Autor daný aspekt
před čtenáře staví jako mnohdy nechtěnou, ale přesto přirozenou vlastnosti
lidské mysli, která si podvědomě upravuje některé myšlenky – jako by snad chtěla
člověka uchránit před špatnými věcmi. Jako by člověk chtěl sám sebe (ať už
vědomě či nevědomě) sám sebe před ostatními prezentovat v lepším světle či
si chtěl ze života pamatovat jen to hezké. Autor to vnímá jako lidskou
přirozenost. Je-li čtenář dostatečně vnímavý a ochotný se nad knihou pozastavit
a zamýšlet se nad ní, nabízí se mu řada otázek. Od toho, jaký byl Ono vlastně
člověk, jaká je hodnota člověka z hlediska dobrých a špatných vlastností a
činy, zda se člověk může záměrně odpoutat od své minulosti a špatných skutků,
či do jaké míry to čtenář dělá sám, že sám sebe přikrašluje před ostatními
lidmi ze svého okolí.
Zásluhou nejen skvělého originálu, ale i vynikajícího překladu Jiřího Hanuše se Malíř pomíjivého světa stal jazykově vytříbeným příběhem bohatým na skvostné jazykové obraty, které člověka při čtení pohladí na duši. Z jazykového i literárního hlediska je to neuvěřitelně krásný zážitek, který za to stojí.
Celkově hodnotím na 95 % - 4,5 hvězdami z 5. Jedná se o zajímavé dílo, které má čtenářům rozhodně co nabídnout. Je
však třeba počítat s tím, že si kniha záměrně vyžaduje pomalejší čtení,
ideálně na nějakém tichém a klidném místě. Což já jsem bohužel neměla, tudíž
jsem nedokázala knihu prožít a vstřebat, jak by si zasloužila. To však není
chybou této knihy. Každopádně za sebe mohu Malíře
pomíjivého světa určitě doporučit, máte-li rádi podobný typ literatury.
Žádné komentáře:
Okomentovat