RECENZE: Zuzana Dostálová – Soběstačný

Název: Soběstačný
Název: Soběstačný
Autor: Zuzana Dostálová
Série: -
Žánr: Psychologické, současná česká próza
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2020
Počet stran: 271

Ke knize Soběstačný jsem se dostala vlastně náhodou a dosud mám dojem, jako by Soběstačného bylo mezi čtenáři málo vidět a přitom je to takový skvost! Tuto knihu tak proto vnímám jako skrytý poklad. Jak už asi tušíte, budu v dnešní recenzi maximálně doporučovat, protože tato kniha si to rozhodně zaslouží.

Štěpánovi je jedenáct a jeho rodiče jsou rozvedení. Táta se chová divně a jeho nová partnerka nemá Štěpána ráda. A navíc to vypadá, že Štěpánova máma je vážně nemocná. Hlavní hrdina jako by se tak ocitl mezi mlýnskými kameny, které ho nemilosrdně drtí a odkud jako by nebylo úniku. Jediným světlem na konci tunelu se zdá být soběstačnost. Protože závislost na druhých lidech je až příliš tíživá a bolestivá.

Hlavní hrdina Štěpán, jehož osudy sledujeme od jeho 11 do jeho 15 let, toho dostal ve svém mladém věku naloženo fakt hodně, že i leckterý dospělý by měl co dělat, aby se s tím dokázal vyrovnat. Autorka tu otevírá řadu nelehkých témat – od rozvodu, přes neutěšené rodinné vztahy až po vážnou nemoc blízkého člověka. Každé z daných témat by přitom samo mohlo vydat na samostatný román a snad právě proto tato kniha vyznívá tak moc hutně a těžce, když se všechny tyto věci dotýkají jediného člověka naráz. Jelikož je hlavním hrdinou kluk, který se ocitl na prahu puberty, je k tomu ještě třeba připočíst další životní okolnosti, kterými si člověk přirozeně prochází v tomto období, i kdyby se jinak s ničím dalším už nepotýkal – vliv spolužáků, škola sama o sobě (včetně rozhodování, co dál, až Štěpán dokončí základku), první lásky, hledání toho, kdo vlastně jsem a jaké je moje místo ve světě. Není toho málo, s čím se Štěpán musí potýkat, a přesto se autorce podařilo všechna témata skloubit do příběhu tak, aby vydal celistvé svědectví o nelehkém osudu, s nímž někteří lidé musí zápasit. Komplexnost příběhu pomohl dokreslit i fakt, že jedna třetina knihy je vyprávěna z pohledu Štěpánovy matky, díky němuž můžeme chlapcův život sledovat i s odstupem a doplnit si mezery, které by mohly vzniknout během čtení zbytku knihy vyprávěného ze Štěpánovy perspektivy.

Kromě toho, že zde pozorujeme, jak se Štěpán snaží s okolnostmi vyrovnat sám v sobě a najít si svou cestu, jak tímto peklem projít co možná nejlépe a pokud možno bez úhony, zároveň tu nahlížíme (byť okrajově) i na postavy ostatní a vztahy mezi nimi. Ať už to bylo či nebylo autorčiným záměrem, vyvstává zde řada otázek, na které ale člověk ne vždy dostane odpověď. A je na každém čtenáři, aby přišel s vlastními nápady a řešeními – je otcovo chování skutečně projevem lásky k jeho nové partnerce? Dělá vše proto, že to tak cítí? Přijal svůj nový životní styl za vlastní? Nebo se bojí, že by ho jinak nová partnerka odkopla, kdyby se choval jinak? Co přesně nové partnerce na Štěpánovi vadilo, že se k němu chovala ošklivě? A do jaké míry byla nutná její přetvářka před Štěpánovým otcem, před nímž se k Štěpánovi chovala hezky? Jak moc dokáže nemoc člověka rozložit psychicky, že se chová najednou iracionálně – chovala by se Štěpánova matka stejně, pokud by byla zdravá? Otázek je skutečně mnoho – a to je jen výseč, kterou jsem zde mohla uvést, abych zároveň neuvedla nějaký spoiler, kterým bych někomu zkazila čtenářský zážitek.

Nejsilněji na mne však asi dopadala otázka, do jaké míry si dospělí uvědomují, jak moc jsou na nich děti závislé, a co v dětech svými (ne vždy uváženými činy) dokážou dospělí vyvolat za emoční smršť? Jsou věci, které dost zamávají i s dospělým, natož s dítětem, které se dostává do už tak emočně náročného období, jakým je puberta. O to náročnější to tedy pro dítě musí být, když komunikace v rodině příliš nefunguje a dospělí si dítě přehazují jako horký brambor a občas se k němu chovají jako k fackovacímu panákovi. Je to děsivá představa, co si musí některé děti prožít, když řadu věcí nemají jak samy ovlivnit a musí být závislé na dospělých lidech. Z toho fakt mrazí, až mne to přimělo být vděčná za to, jak relativně klidné dospívání jsem měla já. To mi kniha určitě přinesla.

Zároveň mne fascinovalo, jak věrohodně se autorka dokázala vcítit do náctiletého kluka. Cca 2/3 knihy jsou vyprávěny ze Štěpánova pohledu a působilo to na mne dost realisticky. Myšlenkové pochody, emoce, zážitky a problémy, které Štěpán tady prožívá, to všechno se mi tu zdálo zobrazené neuvěřitelně přesvědčivě. Při čtení mi bylo těžko, úzko, Štěpána mi bylo líto. Místy jsem si musela dávat od čtení pauzy, abych dokázala vše vstřebat, protože tato kniha byla občas jedna velká depresivní jízda.

Soběstačný rozhodně není lehkým a veselým čtením, to vůbec ne, ale za pozornost rozhodně stojí. A já nemohu jinak než hodnotit naplno. Dávám 100 %, 5 hvězd z 5 a moc doporučuju.