RECENZE: Adrian McKinty - Řetěz

Název: Řetěz
Název v originále: The Chain
Autor: Adrian McKinty
Série: -
Žánr: Thriller, psychothriller
Nakladatelství: Vendeta
Rok vydání: 2020
Počet stran: 375

Stejně jako u thrilleru Útočiště, i tady jsem váhala, zda se do knihy pouštět, byť anotace nezněla zle. Nakonec jsem se nechala přesvědčit tím, že jsem se chtěla zúčastnit streamu zaměřeného na tuto knihu.. A bohužel tentokrát to taková výhra nebyla.

Rachel má pocit, že je to den jako každý jiný. Dokud jí nezavolá cizí žena, že unesla její dceru Kylie. A pokud chce Rachel dostat dceru zpět, musí zaplatit výkupné a unést nějaké další dítě. Je součástí řetězu, který nesmí být přerušen. Co jsou lidé schopni udělat pro záchranu svého dítěte?

Ačkoliv námět samotný zněl vcelku originálně, objevila se v knize řada aspektů, které se mi zdála jednoduše problematické, a celkový dojem byl pro mne tak dost nevalný.

Autorovi nemohu rozhodně upřít to, že zápletka sama o sobě je vskutku originální a nápaditá. Představa, že člověku někdo unese dítě a pro jeho záchranu musí unést dítě někoho jiného, musí rozhodně vyděsit – zvláště pro ty čtenáře mající vlastní potomky by zápletka mohla být minimálně stresující. Zároveň s tím ale přichází první z mých „ale“, které jsem tu viděla. Možná je můj názor ovlivněn tím, že nemám vlastní děti. Nicméně jsem trochu rozpačitá z faktu, že by organizace řetězu vydržela tak dlouho bez odhalení policií. Především mne však zarazilo, že se postavám daří unášet bez nějakých menších potíží. Pravda, hlavní hrdinka Rachel sice měla pomoc vysloužilého vojáka, ale vše, co vyřizuje sama, jí na můj vkus až příliš snadno – na to, že byla v tomto „oboru“ amatérka. Všem amatérům se tu podle mne únosy povedly podezřele příliš snadno. Při záchraně dítěte udělají lidé asi leccos, ale neumím si představit, že by se každému únos povedl tak moc snadno a na první dobrou. Zvlášť když jsou tito amatérští únosci v maximálním stresu, tak mi přijde divné, že by pod tlakem nikdo nedělal chyby, nehroutil se nebo nešel na policii. Stejný problém jsem měla i v závěru, kdy se Rachel s Kylie dostaly do určité situace, v níž předvádějí schopnosti, u kterých mi není jasné, jak se k nim při svém způsobu života mohly dostat.

Autorovi se zde však podařilo velmi dobře vykreslit dost depresivní a neutěšenou atmosféru. Stejně tak i na emoční rovině se autor snažil zapracovat. V knize jakoby nebylo nic pozitivního. Postavy zabředly do neuvěřitelného marastu a nikdy nekončícího labyrintu, ze kterého jakoby se nemohly vymotat. Ta bezmoc, kdy je Rachel bez sebe strachy z únosu dcery a z faktu, že sama musí unést cizí, nevinné dítě, je tu patrná. Nečekejte potoky krve, vlastně nejde o tolik násilnou knihu. Hra, o níž tu jde, je psychologického rázu, s postavami se tu hraje jako s loutkami. Ale ve mně to nevyvolalo takové napětí, jak asi autor zamýšlel. Trochu nesvá jsem však byla u postavy Kylie. Ta na svoji situaci reaguje místy adekvátně (posttraumatická porucha), ale v určitých scénách jsem ale měla pocit, že vzhledem k situaci a nízkému věku Kylie některé události vnímá lehkomyslně a až s překvapivým klidem. Z toho důvodu na mne kniha v určitém ohledu nereálně.

Od určitého momentu bylo rozuzlení okaté a předvídatelné, takže jsem nebyla nijak překvapená či šokovaná pointou. Skoro mi to bylo jedno. Tak to na mne působilo. Nicméně musím pochválit, jak autor skvěle poukazuje na to, jak až moc snadno (a někdy lehkomyslně) na sociálních sítích sdílíme svoje životy, aniž bychom vždy na 100 % věděli, kdo nás sleduje. A jak moc tohle může být někdy nebezpečné.

Nicméně ve výsledku 3 hvězdy z 5, 60 %. Skvělý námět, svižně a čtivě napsané, četlo se to dobře. Ale asi jsem čekala víc a také některé věci mi tam nesedly.