Název: Mlčící fontány
Název v originále: The Fountains of Silence
Autor: Ruta Sepetys
Série: -
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2020
Počet stran: 535
Mlčící fontány byly pro mne velmi očekávaným titulem. S Rutou Sepetys jsem dosud měla jen dobré zkušenosti, takže mne samozřejmě zajímala i tato novinka.
Píše se rok 1957 a ve Španělsku vládne pevnou rukou
Francesco Franco. Do Madridu právě přijíždí mladý Američan Daniel se svými
rodiči. Daniel, nadšený fotograf, se v hotelu seznamuje s Anou. Díky ní si
Daniel začne všímat, že Španělsko má více tváří. Tu, kterou chce Franco
ukazovat světu, a tu, která by měla zůstat skrytá. Před Danielem je těžké
rozhodnutí. Jak moc smí využít svého fotografického talentu k zobrazení
skutečné tváře Španělska, aniž by ohrozil lidi, které má rád?
Přiznám se, že jsem měla velká očekávání a trochu jsem se bála, abych je neměla příliš velká a kniha mne nakonec nezklamala. Ale jsem ráda, že zklamání se nakonec nekonalo.
Jedním z tahounů knih Ruty Sepetys je autorčin styl psaní, který je přístupný jak dospělému, tak i mladšímu čtenářskému publiku. Autorka píše srozumitelně, zcela zřetelně umí předat čtenářům vše, co jim chce sdělit. Ve svém vyprávění je přímočará a umí si zároveň udržet čtenářovu pozornost. Její styl psaní je zároveň velmi citlivý, co se historických událostí týká. Kniha zobrazuje dramatické události dané země a daného období, ale necítí potřebu být zároveň brutální a psát tzv. na sílu, popř. ze svých čtenářů za každou cenu ždímat emoce. Jednotlivé zvraty jsou psány s lehkostí a samozřejmostí, ale i přesto v sobě zahrnují sílu lidských osudů a sílu právě se odehrávajících dějin. Sílu, která na čtenáře působí možná zpočátku pomaleji, ale o to možná intenzivněji.
Ruta Sepetys je rozená vypravěčka, která je schopná rozepsat velmi kompaktní příběh, který se ve svém průběhu vůbec nerozpadá, nerozbíhá se jí do zbytečných zákrut a dává smysl od začátku do konce. Ač má dílo přes 500 stran, příběh zůstává celistvý, jelikož si jde autorka cílevědomě (a přitom nenuceně) za svou jasně danou představou – předat čtenářům to, co chce.
Co u autorky musím pokaždé obdivovat, je to, jak pečlivě a podrobně má nastudovanou dobu a prostředí, v němž se kniha odehrává. Děj je napsaný v tomto ohledu velmi sebejistě. Odpovídá tomu i ten přímočarý způsob, kterým je příběh veden. Z knihy je to na první pohled znát, kolik toho autorka nastudovala – čtenář má při čtení dojem, jako by se v Madridu 50. let ocitl spolu s postavami a dobu i prostředí skutečně nasával spolu s nimi. Ale přitom to to není nijak na úkor děje jako takového. Naopak – všechny informace důležité pro vytvoření té správné atmosféry jsou tak akorát proto, aby se děj posouval kupředu. Ačkoliv je třeba brát v úvahu to, že jde o beletrii a nikoliv o literaturu faktu, obsahuje přesto tato kniha spoustu zajímavých informací z doby ne zas tak dávné, o které se však zase tolik nemluví, jak by možná mohlo či mělo. Nicméně autorka umí i tak dobře podnítit zájem a zvědavost, že jsem měla při čtení potřebu si dohledávat některé další informace k tématu.
Zajímavý tady byl také střet dvou lidí ze zcela odlišných kultur a dvou zcela odlišných sociálních vrstev – jako by dvou zcela odlišných světů. Na jedné straně tu stojí chudá dívka Ana, rodilá Španělka, co nikdy nepřekročila hranice Madridu. Její rodina má potíže s režimem a bojuje také o holé přežití, kdy musí počítat každou vydělanou minci. Rodnou hroudu zná Ana jako své boty a rozumí problémům běžných lidí. Naproti tomu se jako protiklad staví mladý muž Daniel, jehož matka je sice Španělka, ale s rodinou žije v Americe vskutku spokojeným životem bohaté rodiny. Daniel sám má jako rodilý Američan se španělskou kulturou dost malé zkušenosti a to, co Španělé prožívají, je pro něho na hony vzdálené. Sám je bohatý a může mít vše, na co si ukáže. Přesto ho nejvíc láká právě život tzv. obyčejných lidí, který mu ukazuje Ana. Ta propast, která se mezi nimi otvírá jako nůžky, je ale velmi nápadná, působí bolest na obě strany a jako by se nedala zavřít – tak velké jsou rozdíly mezi nimi. Autorka to tu dokázala zachytit velmi dobře a citlivě. Ta propastná bolest vyvstává mezi řádky a na čtenáře útočí vlastně dost nenápadně.
Ačkoliv jsem dosud o knize mluvila v superlativech (a že si to ta kniha fakt zaslouží), neumím přesto v tomto případě hodnotit naplno. Kniha je dozajista velmi dobře a poctivě napsaná, ale já mám dojem, že jsem nebyla tolik emočně zasažená, jako jsem byla při dočtení autorčiných předchozích knih V šedých tónech a Sůl moře. Necítila jsem tu takový emoční dopad, jaký jsem očekávala. Možná to bylo dáno tím, že ten závěr na mne byl až příliš zidealizovaný, čímž na mne působil trochu nereálně – jako by se to skoro nehodilo k takovým šílenostem, které jsou popisovány na předchozích stránkách.
Celkově hodnotím ale na 80-85 %, 4 hvězdy z 5 a
i přes moji drobnou výhradu v závěru mohu knihu s klidem doporučit.
Žádné komentáře:
Okomentovat