Zdravím vás u pokračování rubriky To nej z..., v níž se vám snažím představit své nejoblíbenější tituly z určitých žánrů. Jestli se dá klasická literatura považovat žánr stejně jako jsou třeba žánrem detektivky, sci-fi nebo fantasy - to je možná diskutabilní. Ale to sem nyní nepatří. Dnes bych vám ráda každopádně ukázala, jaké tituly řadící se mezi světovou klasiku, mne zaujaly doposud nejvíce. Těch děl, z nichž jsem vybírala, bylo neskutečně mnoho a vybrat jich jen pár bylo dost náročné. Spousta knih by si tu zasloužila dnes být. Ale to bychom tu byli hodně dlouho, když bych tu měla ukázat skutečně vše. Vybrala jsem tedy pokud možno ten nejužší výběr z knih, které se mi nejvíce zapsaly do srdce.
Charlotte Brontëová – Jana Eyrová
Se sestrami Brontëovými to mám trochu jako na
houpačce. Zatímco s Větrnou hůrkou
Emily Brontëové mám určitý problém, tak Jana
Eyrová od Charlotte Brontëové je pro mne naprostá špička anglické klasické
literatury. A i po opakovaném čtení mám k této knize pořád stejně kladný
vztah. Hlavní hrdinka Jana to nemá v životě lehké a její osudy mne strašně
moc dojímaly. Řada míst je emocionálně dost silných, smutných, dojemných. Přesto
se hlavní hrdinka nevzdává a bojuje. Kniha zároveň obsahuje řadu napínavých
scén, také tu odhalujeme temné rodinné tajemství a nechybí tu i téma lásky.
Všechno je tu skvěle pospojované dohromady a dohromady z toho vzniklo
skvostné dílo, ke kterému se ráda vracím a které se prostě neomrzí.
Alexandr Sergejevič Puškin – Evžen Oněgin
Doteď mne trochu mrzí, že jsem se k Oněginovi
nedostala dřív. Evžen Oněgin je
příběh psaný ve verších a vypráví o dvou lidech, kteří se do sebe zamilují, ale
svými city k sobě se minou - každý toho druhého miluje ve chvíli, kdy ten
druhý nedokáže city opětovat. Tohle téma je tu naprosto neuvěřitelně a
skvostně zpracované. Tato kniha se mne emocionálně hodně dotkla. Je to bolestivé a melancholické dílo o nenaplněné lásce, které ale působí dost reálně a klidně by se mohlo komukoliv stát to samé. A vůbec nevadí, že je to ve verších, naopak to této knize dodalo i na jisté poetičnosti. Je to velmi
skvostně napsané, hodně tomu pomohl i překlad Josefa Hory, který jsem měla
k dispozici.
Umberto Eco – Jméno růže
Jméno růže
je velmi složité, komplexní a mnohovrstevnaté dílo, které s největší
pravděpodobností nebude sedět každému. Hlavně právě proto, jak komplikovaná tato kniha je
a jak mnoho vrstev čtenářům nabízí. Příběh, odehrávající se ve středověku, je
jednak filozofickým dílem, zároveň však detektivkou (skoro až thrillerem),
historickým románem a náboženskou disputací. Dějová linie je velmi rozvětvená,
silně propletená a čtenář má mnohdy problém při jednom čtení sledovat úplně všechno najednou. Ale mně se
na tom právě líbí to, že Jméno růže
se dá číst opakovaně a při každém novém čtení si všimnete něčeho nového, čemu jste dříve nevěnovali pozornost. Tato kniha se mi líbila právě pro tu komplexnost. Zároveň mne fascinuje, jak se autorovi podařilo skloubit tolik vrstev a tolik žánrů tak, aby se mu to celkově nerozpadlo, dávalo to smysl, všechny linie byly uzavřené, všechny žánry skvěle fungovaly pohromadě a ještě navíc to bylo velmi čtivé. Jméno růže je rozhodně monumentální.
Thomas Mann – Smrt v Benátkách
Kniha Smrt
v Benátkách je sice počtem stran celkem malé dílo, ale obsahově
velmi silné a hutné. Adorace mládí a krásy z pohledu stárnoucího hlavního
hrdiny v kontrastu s nemocí ničící tělo - to je nosným tématem této
knihy a je to zpracováno na výbornou. Hlavním důvodem, proč jsem si knihu oblíbila já osobně, je hlavně ten jazyk a ta forma, kterou
je kniha napsaná. Ten způsob psaní je skvostný, práce s jazykem a poetický
způsob vyprávění mi přijde krásný. Příběh samotný je pak velmi atmosferický a hutný - minimálním počtem slov se zde zobrazuje velký příběh a velké téma.
Chápu, proč by v očích některých čtenářů mohla tato kniha být poněkud
kontroverzní, ale mně osobně to tak nepřipadalo. Osobně mi Smrt v Benátkách učarovala hlavně svojí poetičností a právě
svými kontrasty.
William Shakespeare – Othello
Silné drama plné lásky, zrady, nedůvěry, pomluv –
to je Othello. Shakespeare toho
napsal celou řádku a mně se toho od něj líbila spousta, ale Othello pro mne dosud zůstává na
pomyslné špici. Byť se to celé jmenuje po hrdinovi jménem Othello, je to Jago,
kdo je vlastně hlavní postavou, ačkoliv se zdá být skrytým, spíše vedlejším hrdinou. Je to ale on a jeho pomluvy, co hýbou celým dějem a spějí
k tragickému konci. To mne na téhle hře fascinuje ze všeho nejvíc – jak stačí použít pár trefně a ostře míněných slov, aby dokázala přivodit smrt tolika
lidem. Jak málo stačí slov, aby dokázala zasít nedůvěru mezi lidmi, kteří se
hluboce milují. Je to hrozné pomyšlení, ale svým způsobem fascinující, jakou
moc mohou slova mít.
Romain Rolland – Petr a Lucie
Na této knize mne pokaždé ohromí to, jak se na tak
malém prostoru rozkládá tak silný příběh. Kniha je rozsahem opravdu kratičká,
ale ten příběh samotný je „velký“ především ve svých kontrastech. První z kontrastů zde vyvstává v rozdílném pohledu dvou bratrů na válku - jeden ji obhajuje, zatímco druhý nechápe její smysl, odsuzuje ji naopak jako nesmyslnou a nechce se jí účastnit, protože to není jeho boj. Druhým a ještě silnějším kontrastem je protiklad mladé a přesto velké a silné lásky stojící proti nesmyslnosti válečného konfliktu,
který je podtržen pak samotným závěrem, který mne emocionálně vždy dost
zasáhne.
Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid
Nemohl tu chybět ani tento zástupce válečné literatury. Zatímco kniha Petr a Lucie reflektuje druhou světovou válku, Remarquova díla v sobě odráží tu první, včetně této knihy. Na západní frontě klid je právoplatně zástupcem literatury tzv. ztracené generace. Skvěle je tu zobrazena generace dospívajících mládenců na prahu své dospělosti, kteří byli vytrženi ze svého života. Sotva dodělali školu, nestihli nabýt pořádně žádné životní zkušenosti, protože byli vyhnáni do války. Když válka končí, nemají se v životě k čemu vrátit. Nemají děti ani manželky, o které by se starali, nemají žádné zaměstnání, do něhož by se vrátili a z dospělého života neznají nic kromě válčení. Jaký život mají tedy po válce žít a jak ho mají žít? Tato myšlenka je velmi silná, pokaždé nutí k přemýšlení a pomyšlení na ni skoro až bolí.
A jaká je vaše oblíbená světová klasika? Určitě se neváhejte podělit v komentářích. :-)
Joli
Žádné komentáře:
Okomentovat