Název: Malý život
Název v originále: A Little Life
Autor: Hanya Yanagihara
Série: -
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 2015
Počet stran: 640
Knihu Malý život bylo a stále je po jejím vydání v češtině hodně vidět. Přiznám se, že jsem dlouho váhala, zda se do toho monumentálně vypadajícího díla pustit. Bála jsem se toho rozsahu (objemem i formátem je to na Odeon opravdu nečekaně velký titul), ale také toho, zda budu schopná ustát děj, o kterém jsem slyšela, jak silný je a jak dokáže se čtenáři zamávat. Jaké jsou mé dojmy z této knihy, jsem se snažila sepsat v dnešní recenzi.
Jude, Willem, Malcom a DžejBí. Malý život sleduje osudy těchto čtyř mužů, kteří se spřátelili při studiu vysoké školy. Od jejich zhruba osmnácti se pak s nimi potkáváme v průběhu jejich života a pozorujeme jejich životní eskapády, zvraty, proměny. Ač je každý jiný – svojí povahou i povoláním, spojuje je jejich netradiční přátelství. A především stejný hnací motor – hledají své místo na zemi.
Ze všech stran jsem slýchala, jak emocionální tato kniha je a kolik jen lidí tento příběh dohnal k slzám. Což mne popravdě poněkud děsilo. Ale i když jsem se i já nakonec přiřadila k těm, kteří tuto knihu silně prožívali, a neobešlo se to bez slz ani u mne, tak jsem moc ráda, že jsem se rozhodla Malý život přečíst, protože to pro mne byl velmi nevšední zážitek.
Prvně musím vyzdvihnout to, jak skvěle se autorce podařilo vykreslit postavy. Ač se jich tam objevuje pěkná řádka, tak každý z aspoň trošku větších charakterů tu působí celistvě, plasticky a reálně. A čím důležitější ta postava, tím líp a detailněji je propracovaná. K hlavním hrdinům, byť se nakonec středobodem všeho stává Jude, jsem si nakonec našla velmi silný a hluboký vztah. Celou dobu jsem měla dojem, jako bych všechny čtyři postavy osobně znala – jako by byli skutečně živí. Tak moc dobře jsou zde zobrazení.
Nutno podotknout, že autorka se zde vrhá do řady těžkých témat, o kterých není vůbec lehké číst - od hledání vlastní identity, přes násilí až po různé psychické problémy. A to je jen zlomek z toho výčtu. Těch témat se tu otevírá skutečně mnoho a je obdivuhodné, jak se autorce podařilo vše ukočírovat tak, aby se jí příběh jako celek nerozpadl. Naopak kniha působí kompaktně a ani jednou jsem neměla dojem, že by se jí kniha dějově nějak rozpadala. Hanya Yanagihara měla celou dobu knihu pevně v rukou. Od začátku věděla, kterým směrem se chce se svými postavami vydat, a tento svůj směr si udržela až do konce.
Se všemi tématy, která se zde objevují, je také velmi úzce spjatá emoční rovina příběhu. Z mnoha náznaků jsem od jiných čtenářů tušila, co mne asi čeká, ale po dočtení jsem zjistila, že na tuto knihu se emočně člověk nepřipraví asi nikdy. Dokud nezačnete číst sami, jen těžko si můžete udělat představu, co tu na vás čeká. Jedná se o neuvěřitelně silný, bolestivý, krutý příběh o nekonečném hledání sebe sama a svého místa na zemi, o křehkosti duše, lásce, důvěře, nenávisti, přátelství, o boji sama se sebou. O lidském utrpení, které by si neměl nikdo na světě prožít, ačkoliv je to asi jen mé zbožné přání. Kniha sama o sobě byla pro mne bolestivým čtením a já si jen přála, abych část té bolesti mohla vzít na sebe. O to strašnější je po mne vědomí, že někteří lidé prožili to, co některé postavy prožily v této knize.
Nejsem čtenář, který by běžně u knih proléval slzy. Ale faktem je, že u této knihy jsem nevydržela a závěr knihy jsem probrečela (a brečela jsem ještě nějakou dobu po dočtení). Tak moc mne tato kniha zasáhla. Všechna ta bolest z knihy se na mne postupně přenášela. Zprvu jen nenápadně, ale čím víc se noříte do příběhu a dozvídáte se čím dál víc detailů, tím silněji a sugestivněji na vás všechna nespravedlnost a lidská krutost doléhají. Autorka umí skvěle dávkovat emoce a „vypouštět“ jednotlivé informace v tu pravou chvíli. Pomalejší a celkem nenápadný začátek je vystřídán hlubokou sondou do života postav (zvláště jedné z nich), aby pak vše vygradovalo v emočně bolestivém závěru.
Emotivní to pro čtenáře může být i v tom, jak moc reálně kniha působí. Jak jsem zmiňovala již výše, autorka zde rozpracovává skutečně širokou škálu témat. Je tudíž pravděpodobné, že se čtenář alespoň v jedné věci najde. Zároveň jsem při čtení měla neodvratný a dost nepříjemný pocit z toho, jak někteří lidé ve svém životě trpí, ač jsou to křehké, nevinné duše. Kniha ve mně vyvolávala místy pocit zhnusení nad tím, jak život není spravedlivý a jak dokážou být někteří lidé krutí a ublížit druhému člověku, když se zprvu jeví jako přátelé a pak se z nich vyklubou monstra. Z tohoto hlediska se mi při čtení svíralo nitro a bylo mi těžko a nevolno. Autorka totiž vše dokáže podat naprosto sugestivně, realisticky, bez nějakých příkras. Přitom Yanagihara netlačí záměrně na pilu a nepíše nic na efekt. Tu tenkou hranici mezi surovou reálností a falešným hraním na emoce autorka našla dobře a nikdy ji nepřekročila.
Nad touto knihou budu přemýšlet ještě dlouho, než
ji zcela vstřebám. Bylo to bolestivé čtení, ale jsem přitom moc ráda, že se mi
kniha dostala do ruky. Prožívat vše, co tato kniha obsahuje, je neuvěřitelně
silný emoční zážitek. V tuto chvíli považuji Malý život za emočně nejsilnější knihu v mém životě. Zaslouženě
100%, 5 hvězd z 5, a to je těch 5 hvězd ještě dost málo. Samozřejmě strašně moc doporučuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat