RECENZE: Delphine de Vigan - Vděk

Název: Vděk

Název v originále: Les Gratitudes

Autor: Delpgine de Vigan

Série: -

Nakladatelství: Odeon

Rok vydání: 2019

Počet stran: 152

Přiznám se, že jsem dlouho váhala, jestli se do této knihy pustit, nebo ne, jelikož s Delphin de Vigan nemám zrovna dokonalý vztah. Ale nakonec jsem přeci jen "podlehla" a dnes bych vám ráda řekla na tuto knihu svůj pohled.



Z pohledu dvou lidí, Marie a Jéroma, sledujeme osudy hlavní hrdinky Mišky. Miška je již starší dáma, kterou bohužel postihla afázie, porucha řečových dovedností. Sledujeme její bolest a zoufalství, když se její hendikep s každým dnem zhoršuje. O to bolestivější je to, že jí mezi prsty proklouzává poslední možnost vyjádřit vděk lidem, kteří pro ni v minulosti tolik udělali.

Téma knihy mi přišlo hodně zajímavé a také spousta lidí to chválila až do nebes. A tak jsem se rozhodla, že se do knihy také pustím. Bohužel to ale dopadlo tak, jak jsem očekávala. Nebylo to vůbec špatné čtení, ale naplno tuto autorku hodnotit nemohu. Už zase...

Stejně jako v předchozích dvou knihách, které jsem od Delphine de Vigan četla, se i zde opakuje její typický způsob psaní, který je velmi minimalistický a úsporný. Čtenář tak řadu věcí musí hledat mezi řádky, řada informací zůstává vyřčena jen nepřímo. Kniha tak od člověka vyžaduje určitou míru spolupráce. Tento styl psaní mi obecně vyhovuje, ale nevím, kde přesně je ta chyba, že tady na mne ty nepřímo vyřčené myšlenky a emoce zas tolik nezapůsobily, jak jsem očekávala.

Autorka se zde každopádně zabývá hodně silným tématem, jakým je porucha řeči. Co musím hodně ocenit, je autorčina práce s jazykem. Když pozorujeme hlavní hrdinku, dost rychle si všimneme, jakým způsobem se její porucha projevuje – Miška při hovoru zaměňuje slova, která si jsou velmi podobná, ač znamenají něco jiného. Na příklad když chce říct „dobře“, její mozek to přetvoří na „bobře“ a hlavní hrdinka s tím nic nemůže udělat. Tento motiv je obzvláště silný, když si čtenář uvědomuje, že Miška byla celý život zvyklá pracovat s jazykem a nyní ji její schopnosti v tomto ohledu opouští. Zároveň musím v tomto ohledu vyzdvihnout i práci překladatelky, která si s těmi jazykovými hříčkami musela umět poradit. A poradila si s nimi na výbornou.

Na to bych navázala tím, že úplně nerozumím tomu, proč je kniha v oficiální anotaci označována za humornou. Patrně to bude právě proto, že se hlavní hrdince tolik pletou slova a ona říká nechtěně něco jiného, než měla v plánu – což by někomu mohlo vyznívat legračně či nějak zábavně. Mně osobně kniha připadala v tomto ohledu spíše bolestivá, tíživá a místy poněkud depresivní. Opravdu si nemyslím, že by na afázii či jakýchkoliv jiných poruchách bylo cokoliv humorného.

Vedle poruch řeči, které významně ovlivňují život hlavní hrdinky, se autorka zaměřuje na téma vděčnosti a na to, jak je důležité vděk vyjádřit upřímně a opravdově, ne jen na oko. Miška se celý život snažila najít lidi, kteří jí během jejího dětství zásadně pomohli a zachránili ji – a ona by jim ráda za to vyjádřila svoji vděčnost. Ale za celý život se jí je nepodařilo vypátrat a spojit se s nimi. Ta bolest a strach z toho, že už to do konce života nestihne, mne celkem zasáhla. Asi nejvíc z celého příběhu. Rozhodně daleko víc než všechny ty důvody, kvůli kterým Miška těmto lidem chtěla poděkovat. A možná právě proto trochu vybočuji z řady, protože jsem tímto tématem Miščina dětství nebyla tolik zasažena. Nicméně téma vděku jako takového mi přišlo hodně zajímavé a přineslo mi to hodně podnětů k zamyšlení.

Kromě výše zmíněného důvodu jsem možná i kvůli obecnému hajpu kolem autorky měla až příliš velké očekávání. Kniha byla silná, o zajímavém a důležitém tématu, ale naplno hodnotit bohužel nedokážu. A takhle to s touhle autorkou prostě mám. Její knihy mne zaujmou svým tématem, ale neumím je ohodnotit naplno, jelikož očekávám vždycky víc, než nakonec dostanu. Za mne nakonec 80 %, 4 hvězdy z 5. Nicméně doporučit určitě mohu.