Název: Ginny Napořád
Název v originále: Ginny Moon
Autor: Benjamin Ludwig
Série: -
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2017
Počet stran: 343
Kniha Ginny
Napořád mne zaujala především svým tématem. O autismu toho vím málo, a i
když se v tomto případě nejedná o literaturu faktu, ale o beletristické
zpracování tématu, zajímalo mne, co mi tato kniha může nabídnout. A tak jsem se
do knihy pustila.
Hlavní hrdinkou příběhu je 13letá autistka Ginny. V současné
době žije v adoptivní rodině a v hlavě má jeden jediný cíl – najít svoji
panenku a postarat se o ni. Její chování je však pro její adoptivní rodiče
znepokojivé, zvlášť pro matku, která čeká miminko a Ginnyino chování považuje
za nebezpečné. Co se však skrývá za tou touhou najít panenku, která není živá?
S tématem autismu v literatuře mám jen
málo zkušeností – Ginny Napořád je po
Klukovi z kostek teprve druhou
knihou, kterou jsem s touto tematikou četla. A jsem moc ráda, že se mi
kniha dostala do rukou, protože to byl velmi silný čtenářský zážitek.
Celý příběh je vyprávěn v ich formě z pohledu
Ginny, které je na začátku knihy 13 let. Nabízí se nám tu tak zajímavý pohled
do hlavy člověka, který trpí nějakou poruchou či nemocí. Vidět svět z pohledu takového
člověka bylo velmi nevšední, v řadě míst hodně poučné a hlavně silné, co
se týkalo emocí, které na čtenáře z knihy tryskají. Když sledujeme
Ginnyino chování, z jejího pohledu dává všechno smysl, protože Ginny si
umí vše pro sebe odůvodnit svým vlastním způsobem. Pro ostatní členy rodiny už
to tak jednoznačné není a je pro ně hodně těžké se přizpůsobit Ginnyiným
specifickým potřebám.
Ten konflikt a především neporozumění (i přes
všechny snahy) tu jsou hodně vyostřené, přitom citlivě podané, ale zároveň pro čtenáře hodně
bolestivé. Na jednu stranu totiž chápete pohnutky hlavní hrdinky, ale současně chápete rodiče, proč je pro ně těžké některé věci pochopit a přijmout je.
Zvláště pro matku je řada věcí ohledně výchovy Ginny obtížná, protože sama čeká
(a později i porodí) miminko, o které má přirozeně strach. Zároveň jsem ale
měla dojem, že zde u matky hrála aspoň trochu svoji roli poporodní deprese, což
v kombinaci s autistickým dítětem posouvalo knihu o další level dál,
co se týkalo obtížnosti komunikace. Výsledkem bylo těžké čtení plné bolestivého
nedorozumění, kdy čtenář ví, proč se obě strany chovají po svém způsobu, ale
nemůže jim pomoci najít společnou řeč.
Přenos emocí z knihy na čtenáře je pro mne asi
tím nejsilnějším, co mi kniha dala. Při čtení jsem hodně silně vnímala pocity
úzkosti, strachu, křivdy, ublížení a zoufalství z toho, jak se s Ginny
nakládáno. Zvlášť když ona za své chování nemůže. O to víc, když ona sama
prožívá řadu věcí, ale nemůže a neumí je říct, přestože by to ulehčilo řadu
věcí. Zároveň ale čtenář svým způsobem cítí pochopení pro tu samotnou rodinu,
pro kterou je to také zátěž.
Velkou roli zde hraje i to, že čtenář od začátku tuší, že se za Ginnyiným chováním, resp. její snahou najít panenku skrývá nějaké hluboko pohřbené tajemství, které čeká, až bude moci v pravou chvíli vyplavat na povrch. Kniha tak nabízí ještě nejedno překvapení a řadu zvratů, které celý děj posouvají nečekaným směrem. Závěr je pak hodně silným vyústěním celého příběhu a vyvolal ve mně velmi silnou reakci. Ten konec jsem rozdýchávala ještě dlouho.
O další rozměr knihu posouvá fakt, že autor sám je
adoptivním otcem autistické dívky, takže píše do značné míry z vlastních zkušeností.
Zároveň v knize uvádí, že inspiraci čerpal z rozhovorů
s ostatními rodiči, takže celý ten „autistický svět“ má podložený
autentickými zkušenostmi a máloco si tzv. lidově „vycucal z prstu“.
Knihu jsem ohodnotila na 100 %, 5 hvězdami a
rozhodně doporučuji vaší pozornosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat