RECENZE: Viktorie Hanišová – Rekonstrukce

Název: Rekonstrukce
Název v originále: Rekonstrukce
Autor: Viktorie Hanišová
Série: -
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2019
Počet stran: 305

Po naprosto skvělém a dech beroucím románu Houbařka, který mne úplně dostal, bylo jasné, že se budu chtít pustit i do autorčiny novinky Rekonstrukce. Po netrpělivém vyhlížení se mi nakonec kniha dostala do rukou. A jak se mi líbila?

Rekonstrukce sleduje život dospívající dívky Elišky, která se v útlém věku stala svědkyní rodinné tragédie – to, když po příchodu domů nalezla svoji matku a mladšího bratra mrtvé, a to matčinou vinou. Čím je Eliška starší, tím víc se snaží přijít na důvod, proč matka nejdříve zabila jejího bratra a pak spáchala sebevraždu. Eliška se tak vydává po stopách rodinné historie, aby se pokusila zacelit prázdná místa svého života…

Jak jsem psala výše, byla Rekonstrukce pro mne očekávaným titulem, na který jsem se velmi těšila. Po přečtení prvních recenzí jsem se pak jen utvrdila v tom, že si tuto knihu skutečně chci přečíst. Výsledkem pak je to, že se mi kniha líbila, ale bohužel jsem ji nedokázala ocenit na 100 %, jak jsem doufala. Nyní se pokusím vysvětlit, proč.

Začnu však tím, čeho si na knize cením. Autorka si pro svůj nový román opět vybrala nelehké téma, kterým odkrývá tragické tajemství jedné obyčejné české rodiny. Opět se noří do spletité historie postav, do jejich psychologie a veškerých zákoutí mezilidských vztahů, které jsou neuvěřitelně propletené a na první pohled nečitelné. Viktorie Hanišová je však postupně rozplétá a čtenář tak postupně zjišťuje vše podstatné, aby mohl celý příběh co nejlépe pochopit. To musím rozhodně vyzdvihnout – vystavění rodinné historie a veškerých spletitostí ve vztazích je rozhodně autorčina silná stránka a v tomto románu se mi to potvrdilo. Odkrývání rodinných tajemství, po kterých hlavní hrdinka pátrá, se mi hodně líbilo a neuvěřitelně mne bavilo to zpracování.

Psychologie postav je další aspekt, který v této knize hraje roli a který autorka opět skvěle rozpracovala. Jak se snažíme blíže poznat Eliščinu matku a pochopit její povahu, abychom mohli pochopit její pohnutky vedoucí k vraždě a sebevraždě, tím víc poznáváme i Elišku samotnou. Eliška se do pátrání pouští s vervou. Je více než jasné, že ji událost silně ovlivnila její život a uvědomění, že svoji matku vlastně vůbec neznala, ji poznamenává. Aby našla vnitřní klid a zaplnila prázdná místa svého života, dává se do odhalování pravdy. Otázka je, zda je ale nalezení pravdy o její matce skutečně tím, co Eliška ve svém životě potřebuje.

Bohužel však ve výsledku nemohu říct, že by na mne měla kniha takový silný dopad, jako měla třeba Houbařka, která mi ještě dlouho po dočtení rezonovala v hlavě. Pravdou je, že Rekonstrukce se zabývá velmi těžkým tématem komplikovaného vztahu matky a dcery, který má rozhodně svůj přesah a na své čtenáře jistě svůj dopad má. Já ho však nepociťovala – vysvětluju si to tím, že bez vlastních mateřských zkušeností se mi hodně těžko chápalo, co matka v Rekonstrukci prožívala. Nedokázala jsem se s ní jinak ztotožnit, pochopit její vnitřní prožívání. Asi bych to vnímala trochu jinak, být sama matkou. Kniha tak proto pro mne postrádala nějaké vygradované zakončení, které by ve mně vyvolalo nějakou silnější katarzi.

To ale nic nemění na tom, že Rekonstrukce svoje kvality má. Vedle skvěle vykreslené psychologie postav způsobu, jakým se odkrývá rodinná tragédie, jsem si také opět užila způsob, jakým autorka píše. Jazyk, kterým je kniha napsaná, je velmi plynulý a přirozený. Autorka píše místy dost syrově, což dává vyniknout celkovému příběhu a jeho drsnosti. Celkově pak knihu hodnotím na 80 %, 4 hvězdičky a rozhodně doporučuji vaší pozornosti.