RECENZE: Pamela Hartshorne – Dům stínů

Název: Dům stínů

Název v originále: House of Shadows

Autor: Pamela Hartshorne

Série: -

Nakladatelství: Baronet

Rok vydání: 2018

Počet stran: 424

Po této knize jsem začala pokukovat už od první chvíle, co jsem zjistila, že má u nás vyjít. Prolínání časových rovin a pátrání po rodinných tajemstvích, to je moje. Když Dům stínů konečně vyšel, napsala jsem si o něj Ježíškovi. A ač mám ke knize pár drobných výhrad, jsem nakonec ráda, že se mi dostala do rukou. Více v mé dnešní recenzi. :-)

Kate Vavasourová se probouzí v nemocnici a nemůže si na nic vzpomenout. Kdo je? Jak se jmenuje? Kdo jsou její příbuzní? Kde pracuje? Proč jí její syn připadá tak cizí? Co sakra dělala na střeše domu manželových rodičů a proč vlastně z té střechy spadla? A proč se jí místo jejího života začínají vybavovat vzpomínky ze života mladé ženy Isabel, která je už ale 400 let mrtvá?

Na této knize mne nejvíce lákal fakt, že zde autorka zakomponovala pátrání po minulosti a po nějakém dávném rodinném tajemství. A jsem ráda, že se Pamele Hartshorne podařilo tento motiv napsat velmi poutavě, čtivě, přesvědčivě a s notnou dávkou napětí. A to tajemství zde neodkrýváme jen jedno, ale hned dvě. Co se stalo Isabel Vavasourové, že se Kate nyní zjevuje v mysli její život? A co se Kate dozvěděla při probírání se rodinnou historií? Co dělala na střeše? Proč spadla? Skutečně „jen“ spadla, nebo jí někdo pomohl? To celé je pak zabaleno do příjemné, tajemné atmosféry.

Pravdou je, že v určitých bodech kniha vyžaduje čtenářovu pozornost. A to jednak v prolínání minulosti s přítomností – člověk se musí trochu více soustředit, aby se dobře orientoval, v jaké rovině se právě pohybuje. Jednotlivé přechody tu nejsou označeny žádným letopočtem, takže ne vždy na první pohled zjistíte, že nyní jste v minulosti a pak o chvíli později zase v přítomnosti. Místy se mi zdálo, že to splývalo do sebe. O to víc si kniha vyžaduje, aby čtenář opravdu dával pozor a nepřeskakoval, jinak by se v tom mohl snadno ztratit. Z toho důvodu by mohla kniha být pro někoho trochu náročnější na čtení.

Stejně tak plynutí času je v této knize ne vždy úplně zřetelné. Tu a tam se v knize sice objeví ukazatele času (o šest týdnů později, po měsíci…), ale i to mi ne vždy přišlo zcela zřetelné. Občas jsem měla problém to vnímat a uvědomovat si, jak ten čas vlastně v knize plyne. Ale to je jen jedna z menších vad na kráse této knihy.

Co se mi ale na románu hodně líbilo, bylo střídání vyprávěcího tempa. Některé pasáže byly trochu akčnější, některé zase trochu pomalejší a klidnější – člověk tak mohl snadněji vstřebávat některé informace a srovnat si veškeré souvislosti mezi jednotlivými časovými rovinami. Což bylo velmi příjemné.

Od určité chvíle v ději je pak zcela jasné, kdo je vlastně tím člověkem „v pozadí“ a jaké tajemství vlastně v knize hledáme. Vůbec ale nevadí, když to odhalíte několik kapitol před samotným koncem. Závěr knihy je celkem akční  a čtenáře velmi snadno vtáhne do sebe. A vy si to jen užíváte. Ten spád, tu akci, to vyústění.

Co mi vzalo chuť hodnotit tuto knihu plným počtem, byly dvě postavy, které mi v knize byly už od začátku dost nesympatické a které mne dost dráždily. Nebudu říkat které, abych vás případně neovlivňovala. Ale chování určitých charakterů nemám ráda ani v reálném životě a ani v knihách to nevyhledávám. Jinak se mi kniha zdála být zajímavou sondou do života bohatých lidí, kteří na povrch působí jako naprosto dokonalá rodina, které je hodno závidět jejich postavení, ale ve skutečnosti ten jejich život tak líbivý zase není.

Celkově hodnotím knihu na 80 %, či 4 hvězdami z 5. Každopádně knihu mohu určitě doporučit. O to víc, máte-li rádi knihy Barbary Erskinové, na kterou jsem při čtení Domu stínů dost často myslela.