RECENZE: Haruki Murakami – Norské dřevo

Název: Norské dřevo

Název v originále: Noruwei no mori

Autor: Haruki Murakami

Série: -

Nakladatelství: Odeon

Rok vydání: 2002

Počet stran: 302 stran

Knihám japonského spisovatele Harukiho Murakamiho jsem se dlouhou dobu vyhýbala. Hlavně asi ze strachu, že budou tyto knihy pro mne příliš komplikované na čtení, že tomu nebudu rozumět a budu z toho akorát zklamaná. Nakonec jsem se ale hecla a zkusila si přečíst Norské dřevo. A jsem z toho fakt nadšená! Víc v mojí dnešní recenzi.



Román Norské dřevo, pojmenovaný po jedné z písní britské skupiny The Beatles, se odehrává v 60. letech v Japonsku. Tóru Watanabe zrovna studuje drama na vysoké škole v Tokiu a musí se vyrovnávat s řadou nepříznivých životních událostí. Jeho nejlepší a zároveň jediný přítel Kazuki nedávno spáchal sebevraždu. Kazukiho přítelkyně Naoko, s níž se Tóru postupně sbližuje, je jeho jediným pojítkem s Kazukim a i ona sama trpí řadou psychických problémů, s nimiž musí ona bojovat a které Tórua hodně ovlivňují. Tóru sám je uzavřený, tichý, introvertní, osamělý a jeho životní pouť, zdá se, nemá žádný směr. Do života mu však vstupuje spolužačka Midori – je zrovna ona tím pravým, co Tóru potřebuje?

Byť se to tak možná nemusí zdát, je třeba v úvodu říct, že Norské dřevo není knihou, která by se vyznačovala spletitým či akčním dějem. Dějová linka zde není nijak výrazná – z tohoto hlediska je to kniha spíše poklidnější. Daleko důležitějším aspektem románu je jeho zaměření na nitro postav a mezilidské vztahy mezi jednotlivými charaktery. Pokud od knihy očekáváte převratný děj plný akci a zlomů, tak to vám tato kniha skutečně nedá, protože to ani to není jejím posláním.

Jejím úkolem je zaměřit se na postavy a jejich vnitřní svět. Jednotlivé postavy tak zde poznáváme dost zevrubně. Jejich pocity, jejich duševní rozpoložení, jejich smýšlení je zde propráno ze všech možných úhlů pohledu. Především hlavního hrdinu Tórua, z jehož pohledu je kniha vyprávěna, zde sledujeme přímo pod drobnohledem. Co mi hodně učarovalo, byl fakt, že Haruki Murakami zde několikrát (a přitom zcela nenásilně) vyzdvihl Tóruovy nejsilnější a nejušlechtilejší vlastnosti – čestnost, upřímnost a pocit zodpovědnosti za jiné. To mne kolikrát přimělo k zamyšlení, co vlastně na druhých lidech může člověk oceňovat a které vlastnosti jsou u druhých lidí vlastně důležité.

Murakami se zde také velmi citlivě zaměřil na vnitřní trápení lidí – na jejich psychické problémy. Ne každý má to štěstí být v pořádku. Všichni se nějakým způsobem pereme se životem a jeho nástrahami, ale ne každý to bohužel zvládá sám a dobře. Příběh Naoko, který nám zde autor přibližuje, byl vskutku smutný a já z toho byla po dočtení knihy ještě nějakou dobu hodně špatná. Bylo mi Naoko líto, mrzelo mne, že se trápila a že se jí těžko dostávalo pomoci.

Norské dřevo je také částečně filozoficky zaměřeným románem zaměřujícím se na existenciální otázky. Tóru, Naoko, Midori i další postavy zde velmi často a dost zevrubně filozofují o životě a jeho směřování. Co je vlastně smyslem života? A kudy se má člověk ve svém životě ubírat, aby to nebyla ztráta času a energie? Rozhodně se jedná o román s řadou zajímavých myšlenek, u kterých stojí za to se pozastavit a popřemýšlet.

Celková atmosféra knihy je hodně temná, ponurá a skoro až depresivní. Autorův styl psaní je v tomto ohledu hodně syrový a naturalistický, v některých ohledech hodně detailní. Nevyhýbá se ani detailnějšímu popisu sexuálních scén, které mi ale na druhé straně nepřipadaly nijak obscénní či nějak pohoršující. Byly prostě přirozenou součástí tohoto příběhu a na to, jak byly občas detailní, mi připadaly vkusně napsané.

Na závěr je třeba říct, že kniha vyžaduje určitou spolupráci člověka, a to především soustředěnost a hlavně ochotu přemýšlet o různých podnětech, které autor čtenářům předkládá. Pokud vás výše zmíněné aspekty nijak nelákají, nic vám neříkají, nebude asi kniha úplně pro vás. Jedná se o dost specifické dílo určené pro náročnější čtenáře. Já jsem z knihy skutečně nadšená. Dávám 100 %, 5 hvězdiček a určitě to nebude jediné dílo, které jsem si od Murakamiho přečetla.