Ahoj všichni!
Také máte tak rádi citáty z knih? Když čtete nějakou knihu, zapisujete si někam myšlenky, které vás zaujaly? Pozastavujete se nad některými myšlenkami, co k vám nějakým způsobem promlouvají?
Já si dnes připravila pár citátů, které oslovily mne. Kdo ví, třeba zaujmou i někoho z vás. :-)
„Lidský život není provázek, který se dá oddělit z chumlu ostatních a položit rovně. Rodiny jsou sítě. Nemůžete se dotknout jedné části, aniž by se rozvibrovalo všechno ostatní.“
Diane Setterfieldová: Třináctý příběh. Praha: Ikar, 2007, str. 63.
„Znáte ten pocit, když začnete číst novou knihu dřív, než se za vámi stačila uzavřít membrána té předchozí? Předchozí kniha se svými myšlenkami a tématy – dokonce i postavami – vám uvízne v látce oděvu, a když otevřete novou knihovnu, ještě pořád s vámi je."
Diane Setterfieldová: Třináctý příběh. Praha: Ikar, 2007, str. 281
„Měla jsem dojem, jako by ztratit spoluvzpomínatele znamenalo ztratit samotné vzpomínky, jako by všechny ty věci, které jsme dělali, byly méně skutečné a méně významné než před několika hodinami."
John Green: Hvězdy nám nepřály. Praha: Euromedia Group (Yoli), 2013, str. 200.
„Jazyk pohřbívá, ale nekřísí z mrtvých."
John Green: Hvězdy nám nepřály. Praha: Euromedia Group (Yoli), 2013, str. 203
„…svět sice nebyl stvořený pro lidi, ale člověk rozhodně byl stvořený pro svět.“
John Green: Hvězdy nám nepřály. Praha: Euromedia Group (Yoli), 2013, str. 231.
„Skuteční hrdinové stejně nejsou lidé, kteří něco dělají; opravdoví hrdinové jsou ti, kdo si věcí VŠÍMAJÍ, kdo jim věnují pozornost."
John Green: Hvězdy nám nepřály. Praha: Euromedia Group (Yoli), 2013, str. 235
„V každém z nás je něco, co nemůžeme zapřít, i když nás to nutí ukřičet se bolestí k smrti. Jsme, jací jsme, to je všechno. Jako ve staré keltské legendě o ptáčkovi s trnem v hrudi, který si vyzpívá srdce a zemře. Musí to udělat, něco ho k tomu žene. I když víme, co děláme nesprávně, ještě než se do toho pustíme, stejně to nakonec uděláme. Každý zpívá svou malou píseň a je přesvědčený, že je to ta nejkrásnější píseň na světě. Chápeš? Vytváříme si sami svoje trny a musíme za to tedy platit. Můžeme jedině bolest přetrpět a říct si, že to stálo za to.“
Colleen McCulloughová: Ptáci v trní. Praha: Euromedia Group, 2016, str. 389.
„Na začátku jsme všichni vodotěsná plavidla. A pak se stanou různé věci – lidi nás opouštějí, nebo nás nemilují, nebo nás nechápou, nebo my nechápeme je, a ztrácíme a zklamáváme a zraňujeme jeden druhého. A plavidlo začíná tu a tam praskat. A jak začne praskat, tak je konec nevyhnutelný. Jak začne do Osprey pršet, už nikdy ho neopraví. Ale je tu ta dlouhá doba mezi tou chvílí, kdy se začnou objevovat praskliny, a tou, kdy se konečně rozpadneme. A jenom v téhle době dokážeme jeden druhého vidět, protože svými trhlinami hledíme ven ze sebe a do ostatních zase těmi jejich. Kdy jsme jeden druhého opravdu viděli? Ne dřív, než ty jsi nakoukla do mých prasklin a já do tvých. Před tím jsme znali jen své představy o tom druhém, jako když jsem se díval do rolety ve tvém okně a nikdy neviděl dovnitř. Ale když to praskne, může dovnitř světlo. A může taky ven.“
John Green: Papírová města. Praha: Euromedia Group (Yoli), 2014, str. 278-279.
„To je také něco, co mě na jednotlivých lidech fascinuje. Ta schopnost zůstat tam, kde člověk je, a být tam šťastný, aniž by si celou dobu myslel, že štěstí leží jinde. Někteří lidé tuto schopnost mají.“
Sissel Værøyvik: Ráchelina kniha. Brno: MOBA, 2015, str. 175.
„Vždycky jsem měl pocit, že palčáky jsou krok zpátky na cestě evoluce lidského druhu. Nedovedl jsem pochopit, proč bychom ze sebe dobrovolně dělali nešikovnější obdobu humra.“
Rachel Cohn, David Levithan: Dash & Lily - Kniha přání. Praha: CooBoo, 2014, str. 36.
„Možná, říkal jsem si v duchu, možná není problém v tom, jak daleko jsou lidé od sebe, ale jak se s tím dokážou vyrovnat.“
Rachel Cohn, David Levithan: Dash & Lily - Kniha přání. Praha: CooBoo, 2014, str. 132.
„Lidé, kteří jsou pro nás důležití, zanechávají svůj otisk v našich životech. Ať už ve skutečnosti zůstanou nebo odejdou, v našich srdích jsou napořád, protože je pomáhali utvářet. A proto se na ně nedá nijak zapomenout.“
Rachel Cohn, David Levithan: Dash & Lily - Kniha přání. Praha: CooBoo, 2014, str. 244.
„Rodinné sešlosti nebyly moje silná stránka. Příliš mnoho blízkých cizinců. Hodně jsem se usmíval, ale ve skutečnosti jsem nevěděl, co říct.“
Benjamin Alire Sáenz: Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru. Praha: CooBoo, 2015, str. 222.
„Každý den mu připadal jako vyčerpávající překážková dráha, která začínala ráno vytržením ze spánku a končila večer návratem do peřin.“
Amos Oz: Jidáš. Praha: Paseka, 2016, str. 13.
„Kdo je podezřívavý, sám přitahuje neštěstí. Tak jako kyselina rozežírá nádobu, stravuje podezřívavost toho, kdo jí trpí: ve dne v noci se střežit lidí, bez ustání spřádat plány, jak odvrátit nejrůznější komploty a spiknutí, jaký úskok použít, aby člověk už zdálky zvětřil nastraženou síť – to vše je v Talmudu považováno za avot nezikin neboli primární druh škody – tedy škody, z nichž vznikají další škody.“
Amos Oz: Jidáš. Praha: Paseka, 2016, str. str. 25
Znáte některou ze zmíněných knih? Četli jste některou? Dejte určitě vědět do komentářů! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat