RECENZE: Vladimír Přibský - Vraždění lazebnic

Název: Vraždění lazebnic

Název v originále: Vraždění lazebnic

Autor: Vladimír Přibský

Série: -

Nakladatelství: Ikar

Rok vydání: 2013

Počet stran: 163

Jak jste si možná již všimli, historické detektivky patří mezi mé oblíbené žánry. A tak není divu, že tu mám po nějaké době recenzi ke knize, která do tohoto žánru zapadá. A já bych vám tuto knihu dnes ráda představila.

Vraždění lazebnic je historickou detektivkou, jejíž děj nás zavádí do let 1605-1606 na dvůr císaře Rudolfa II. Habsburského. Jednoho dne je pod Jezevčí skálou nalezeno tělo zavražděné lazebnice Boženy Dubečkové. Není ale jedinou zavražděnou, postupně jsou nalézány další mrtvé ženy, taktéž lazebnice. Vyšetřováním jejich smrti je pověřen hejtman Pablo Ortiz, původem z Katalánska, který slouží na dvoře Rudolfa II. coby velitel hradních stráží. Jak si můžeme přečíst již v anotaci, hlavním podezřelým je císařův levoboček Julius Caesar D'Austria, jehož dýka byla nalezena u druhé mrtvoly a který je také znám svojí psychickou labilitou a častými výbuchy hněvu. Podezření tudíž padá na něj. Je však skutečně on tím pravým vrahem?

Již v počátku si autor pokládá otázku, zda se lidé skutečně dokážou v průběhu mnoha generací změnit – sám se domnívá, že současní lidé často reagují na pozadí stejných motivů jako kdysi naši předci a že některé věci se prostě nikterak nezměnily. Čtenářům pak Přibský nabízí možnost, aby si tuto otázku zkusili na základně předloženého příběhu zodpovědět sami. Jako začátek knihy mi tento úvod imponoval – určitě jde o zajímavý způsob, jak uvést čtenáře do děje – už jen tím člověk nějak začne o knize přemýšlet.

Přestože se jedná o detektivku, platí Vraždění lazebnic za příjemnou oddechovou knihu, která je napsaná živě a s lehkostí. Čtení velmi rychle ubíhá a než se člověk naděje, dospěje vyprávění najednou ke konci. Velmi kladně oceňuji zvládnuté reálie doby (autor je vystudovaný historik), které příběhu dodávají na přesvědčivosti a reálnosti. Přitom jsou do příběhu vetknuty naprosto přirozeně a nenuceně, že má čtenář pocit, jako by v té době skutečně žil a procházel se rudolfínskou Prahou spolu s postavami, a přitom nemá dojem, že je poučován zkostnatělým a nudným dějepisným výkladem. Autorovi se podařilo zvolit rozumné množství informací z doby rudolfínské, aby čtenáři nastínil celé prostředí, ale zbytečně jimi nezahlcuje příběh. Jazyk jednotlivých charakterů, byť podřízen současnému čtenáři, je přirozený – každá postava mluví úměrně svému postavení. Přibský se nebrání ani vulgarismům a nespisovným, hovorovým výrazům, které jen dodávají na přirozenosti postav. Zároveň se čtenář může těšit z plynulého vyprávění, které není brzděno zbytečnými popisy ani krkolomnými souvětími.

Zároveň nám autor nechává nahlédnout do kuloárů císařské rodiny – nahlížíme tak střípkovitě do života císaře Rudolfa II., jeho milenky Kateřiny Stradové a jejich syna Julia, jehož výstřelky v chování přisuzuje Rudolf samotné Kateřině. Do jisté míry to tak román dělá pro čtenáře přitažlivější a čtivější a samotné osobnosti našich dějin se zdají člověku bližší a lidštější. Kromě nich se v románu vyskytují i další historicky doložené postavy, ať už Filip Lang či antikvář don Ottavio di Strada, otec hraběnky Stradové, které dodávají příběhu na plasticitě.

Knihu bych zcela jistě doporučila, zvláště těm, kteří se při čtení rádi vracejí do dob dávno minulých, mají rádi příběhy s prvky detektivního žánru, ale zároveň si u knihy chtějí odpočinout. Závěr knihy je sice od určitého momentu předvídatelný, ale mně to vůbec nevadilo. Knihu jsem si i tak užila, dávám 90 % a rozhodně ji doporučuji vaší pozornosti.