RECENZE: Victoria Schwab - Temný duet

Název: Temný duet

Název v originále: Our Dark Duet

Autor: Victoria Schwab

Série: Monsters of Verity (2. díl)

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání: 2018

Počet stran: 383

Kniha Divoká píseň u nás v loňském roce zaznamenala celkem značný úspěch - i já jsem se zařadila do zástupu nadšených čtenářů. O to víc jsem se těšila na to, až u nás konečně vyjde druhý a zároveň závěrečný díl této duologie. A v květnu jsem se dočkala. Temný duet se objevil v knihkupectvích a já se do něj pustila hned, jak se mi dostal do rukou. A jaké jsou moje ohlasy? To si můžete přečíst v mé dnešní recenzi.



Kate Harkerová odešla po událostech Divoké písně do města Prosperity, kde se skupinou Strážců loví monstra. August Flynn, jeden ze sunajů, je součástí jednotek ve Verity, které se snaží v rámci možností udržet co nejbezpečnější to jde. K obratu dochází o šest měsíců později, kdy se na scéně objevuje nová, nebezpečná příšera. Kde se vzala? A jak se ji zbavit, než kvůli ní dojde ke katastrofálním ztrátám na životech? Na to se vám bude snažit odpovědět právě tato kniha.

Román Temný duet byl pro mne dlouhodobě jednou z nejočekávanějších knih tohoto roku. Právě proto, že jsem si předchozí díl Divoká píseň tak užila. A bohužel se musím přiznat, že jsem to svoje čekání a přípravu na Temný duet asi trochu podcenila a trochu si pokazila ten svůj zážitek z čtení. Ale rovnou přiznávám, že chyba je především na mé straně, ne na straně knihy.

O co jde? Když jsem Temný duet začala číst, velmi brzy jsem zjistila, kolik jsem toho zapomněla z předchozího dílu. Autorka počítá s tím, že celkem dopodrobna víte, jak Divoká píseň skončila, protože na ni v Temném duetu směle navazuje dalšími událostmi. Je pravda, že Schwabová události z minulosti lehce připomíná, ale v rámci jakéhosi shrnutí předchozí knihy nejde do bližších detailů. A to je to, co já na tom podcenila. Myslím, že by mi prospělo si přečíst alespoň poslední 3-4 kapitoly Divoké písně, abych na to navázala Temným duetem a neztrácela se.

Protože jsem to však neudělala, byla pro mne první čtvrtina knihy trochu zmatená a chaotická. Autorka se tam více či méně odkazovala na to, co se stalo na konci Divoké písně, a já se úplně nechytala, protože znalost detailů mi chyběla. Což pak mělo za následek, že jsem zpočátku nedokázala ke knize úplně tak přilnout, protože jsem pořád přemýšlela nad tím, co všechno jsem vlastně zapomněla.

Naštěstí to ale netrvalo příliš dlouho a já se do knihy nakonec přece jen ponořila. Při té příležitosti tak nemohu autorce upřít, že její styl psaní je jednoduše čtivý a velmi chytlavý. Schwabová využívá velmi přístupného, svěžího, přirozeně plynoucího jazyka – střídmě pojaté popisy se kombinují s akčním dějem a s živými dialogy, které člověku ulehčují ponoření se do děje knihy.

Co se týká postav, setkáváme se zde se starými známými, které jsme poznali již v Divoké písni. August Flynn, sunaj, zůstal ve Verity, aby pomáhal udržovat klid ve městě a bojoval proti nekalým úmyslům malchaje Sloana, bažícího po moci. Kate Harkerová je zdatnou lovkyní příšer – stále tak odvážnou a lehce oprsklou, jak si ji pamatujeme. Nesmíme zapomenout ani na Henryho Flynna či malchaje Sloana. Objeví se zde i pár nových charakterů, které ale poznáváme jen zběžně. Na nějakou bližší charakteristiku nových postav neměla autorka moc prostoru, a proto se s většinou nováčků seznámíme jen okrajově, jaksi povrchně. Přiznám se, že u některých postav mne to trochu mrzelo.

Bohužel musím autorce zlehka vytknout to, že se úplně nedržela toho, co se jí tak dobře dařilo v prvním díle série. Již u Divoké písně jsem se bála toho, aby autorka nepřišla s nějakým klišoidním milostným románkem mezi Kate a Augustem. A i když anotace lákaly na to, že tu uvidíme něco na způsob Romea a Julie, naštěstí se tomu Schwabová v Divoké písni vyhnula obloukem, což té knize rozhodně prospělo. O to víc mne mrzí, že se tomu nevyhnula v Temné písni. Sice se tu jednalo o jednu, dvě takřka nevinné scénky, kdy se Kate a August k sobě „víc mají“, ale osobně mi to přišlo dost zbytečné a navíc. Podle mne se to do příběhu moc nehodilo.

Co musím však pochválit, je fakt, že Schwabová vsadila na nového záporáka, který nejen že skvěle zapadl do příběhu, ale zcela na výbornou podpořil temnou atmosféru knihy. Je totiž popisován dost neurčitě, jako něco těžko uchopitelného - a to dodávalo na té tajemnosti, skoro až strašidelnosti. Tento „zmatkožrout“, jak je nová příšera v knize nazývána, vznikl na bázi myšlenky, že lidé jsou ta největší monstra vůbec – stačí podnítit jejich nejnižší a nejhorší pudy, zesílit je a lidé se tak obrátí sami proti sobě. Což se mi zdá jako celkem nadčasová myšlenka. Jak se my, lidé, vlastně k sobě chováme? Jsme zaslouženě těmi pány světa, jak o sobě prohlašujeme, nebo je to jen planá fráze a my nejsme nic než jen zvířata obdařená vyšší inteligencí? Jsme opravdu tak dobří, vyspělí, chvályhodní a já nevím co všechno, co si o sobě rádi myslíme? Jak dalece jsme schopni a ochotni omlouvat své nejhorší chování vůči druhým? Nevím, jestli to bylo od Victorie Schwabové vytvořeno záměrně, každopádně tyto myšlenky jsou pro mne tím přesahem, který si z knihy odnáším. Samozřejmě vedle toho, že jde o skvělý, napínavý a čtivě napsaný fantasy román pro mladé.

Celkově tak hodnotím 80 %. Mělo to své mouchy (za které si ale většinou mohu sama), ale i tak bych knihu rozhodně doporučila. O to víc, bavil-li vás první díl.