Ohlédnutí za rokem 2021

Zdravím všechny!

Rok 2021 je na svém konci a je tu opět čas přijít s dalším ohlédnutím. Letošní rok byl hodně zvláštní, stejně jako ten loňský. Určitě nemusím zacházet do nějakých detailů. Všichni dobře víme, co se kolem nás děje, a na každého z nás to má nějaký vliv - samozřejmě i na mne. A byť by se to nemuselo tak zdát, situace, v níž poslední dva roky žijeme, měla kupodivu vliv i na to, jak moc jsem letos (ne)četla, jak moc jsem vůbec (ne)měla chuť se do čtení pouštět, kolikrát jsem si prošla čtecí krizí a i tím, jak moc jsem (ne)chtěla přispívat tady na blogu.

Konec ale planému tlachání, je čas zhodnotit, jak mi to čtení letos šlo a hlavně jaké letos přečtení tituly se mi osobně zdály jako nejlepší a které mne naopak zklamaly.

Na rok 2021 jsem měla opět několik čtecích výzev. Jednak na GoodReads, kde jsem si původně určila, že chci během roku přečíst 150 knih. To jsem ale hned z kraje roku zkrouhla na 120. Tak nějak jsem tušila, že to letos bude náročnější, tak jsem asi na sebe nechtěla vytvářet takové tlaky. Nakonec jsem za rok 2021 přečetla 135 knih.

Účastnila jsem se také čtecí výzvy na Databázi knih, kde bylo opět určeno 20 témat a ke každému z nich se četla jedna kniha. Já byla letos vcelku úspěšná. Z dvaceti témat se mi podařilo splnit 15, což považuji za celkem solidní výsledek.

Měla jsem i jednu soukromou výzvu, ale v té jsem propadla na plné čáře. Chtěla jsem přečíst každý měsíc jednu knihu z klasické literatury. A dopadlo to tak, že jsem akorát v květnu přečetla svůj milovaný Máj, což byl ale už několikátý re-reading, ale jinak jsem nepřečetla letos z klasické literatury zhola nic, resp. jsem to přestala sledovat. Tolik k této výzvě…

A nyní přejděme k seznamům nejlepších a nejslabších titulů, které se mi v roce 2021 dostaly do rukou.

Nejlepší knihy za rok 2021:

Stejně jako v předchozích letech, i letos jsou knihy na tomto seznamu řazené abecedně dle autora, jelikož bych je nedokázala seřadit dle kritéria nejlepší-nejhorší. Každá kniha byla pro mne v něčem výjimečná a zaslouží si tu tak být, ale těžko se mi hodnotí, která v rámci tohoto seznamu byla lepší a která slabší. Tak moc dobré mi všechny tyto knihy přišly. A každá z jiného důvodu.

• Fredrik Backman – Úzkosti a jejich lidé

Úzkosti a jejich lidé jsou mojí první knihou od tohoto čtenářsky vděčného autora a hned se u mne tato kniha umístila mezi nejlepšími tituly tohoto roku. Hrdinové tohoto románu se potkáváají na prohlídce bytu, kde se stanou rukojmím jakéhosi Individua. Když je ale rukojmí propuštěno, je byt prázdný. Otázka je, kam se ale lupič poděl, když neměl kudy utéct. Byť kniha dějově může působit jako neuvěřitelný bizár protknutý humornými hláškami či situacemi, mezi řádky tu na čtenáře pomalu vykukuje vlastně docela vážný a především citlivý příběh nesourodé skupinky lidí, kteří si nesou svá břemena. Hodně silně to na mne zapůsobilo - obzvlášť proto, jak realisticky to působí - postavy si procházejí životními událostmi a problémy, s nimiž se řada čtenářů může do určité míry ztotožnit. Prožívají to, co prožívá řada z nás - strach, nejistotu, úzkosti - autor zde řeší reálné problémy reálných lidí. A přitom to na mne vůbec nepůsobilo prvoplánově, banálně či psané na sílu. Postavy čtenářům více či méně blízké a myslím, že se tu řada lidí může vlastně najít. Pokud se s tímto autorem zatím míjíte, ale chtěli byste ho zkusit, určitě tuto knihu doporučuji jako vhodnou volbu, kde začít.

• Kacen Callender – Felix Ever After

Tuto knihu jsem četla v originále a doteď mám radost z toho, že Felix Ever After by měl v roce 2022 vyjít i v českém překladu. Hodně mi vyhovoval styl psaní. Nevím, jak bude vypadat překlad, ale ten originál mi přišel krásně jazykově podaný - po té jazykové stránce mi to přišlo jako pohlazení po duši. Ještě víc se mne ale kniha dotkla po obsahové stránce. Hlavní hrdina Felix toho na svůj mladý věk zažívá dost (v knize ho potkáváme dost těsně po tranzici). Bojuje s přijetím okolí, hledá lásku a také stále hledá sám sebe. Řeší se tu rodinné vztahy, šikana, ale i samozřejmě témata typická pro young adult literaturu (škola, přátelství, otázky vlastní budoucnosti). Kniha byla pro mne hodně silná hlavně po té emocionální stránce. Celou dobu vidíme do hlavy hlavnímu hrdinovi Felixovi - sledujeme, co prožívá, jak to emocionálně zpracovává, jak nad vším a nad všemi přemýšlí. Jeho cesta, kterou v knize sledujeme, se dotkla mého srdce a zasáhla mne. Byť jsem na internetu našla pár negativních ohlasů vzhledem k Felixovi jakožto postavě, mně jeho příběh dostal a z hlavy jsem ho nemohla dostat ještě dlouho po dočtení. Co se mi navíc na knize hodně líbilo, bylo to, jak se jednotlivé postavy snaží vyrovnávat se svými chybami, které v životě dělají. Kacen Callender nedělá ze svých protagonistů dokonalé lidi - zobrazuje je jako chybující jedince. A byť se jedná o teenagery, na svůj věk se snaží tyto postavy jednat vyspěle , jak jen v té chvíli nejvíc mohou. Jasně, mají své mouchy, své vrtochy a démony, ale posouvají se a snaží se poučovat ze svých chyb. A mně to v tomto žánru přišlo jako příjemná vítaná změna.

• Joël Dicker - Pravda o případu Harryho Queberta

Pravda o případu Harryho Queberta je jedna z těch knih, které jsem po dočtení neměla naprosto co vytknout. Dokonalost od první do poslední stránky. Sledujeme zde spisovatele Marcuse Goldmana, který se snaží dopátrat pravdu o svém učiteli Harrym Quebertovi, jenž je podezříván z vraždy Noly Kellerganové, která zmizela, když jí bylo 15 let a s níž měl Harry pravděpodobně velmi úzký, dost možná i intimní vztah. Tato kniha je výborně propracovaným psychologickým/společenským dramatem se silnou detektivní zápletkou. Autorovou velmi silnou stránkou je zobrazení postav (bez ohledu na to, jestli jsou to postavy hlavní či vedlejší). Každého máte jako na dlani a máte pocit, že je znáte velmi zblízka. Celý příběh je emocionálně velmi intenzivní. Zobrazuje lásku v různých podobách a odstínech (včetně toho, jak na určité věci v otázkách lásky nahlížela tehdejší společnost). U některých postav autor zachycuje také vnitřní démony a jak se s nimi dané postavy perou. Zároveň tu na čtenáře čeká řada zvratů, kterých tu je nespočet, ale přitom jsem neměla pocit, že by byla kniha nějak překombinovaná .Nádherný, silný, byť poněkud temný příběh, který mne dostal do kolen!

• Zuzana Dostálová – Soběstačný

Knihu Soběstačný bylo u nás docela dost vidět, a to zcela zaslouženě. Autorka zde zobrazuje příběh malého chlapce Štěpána, jehož sledujeme v době jeho dospívání (od jeho 11 do 15 let). Štěpán toho ve svém nízkém věku dostal naloženo až až, že by i dospělý měl co dělat sám se sebou. Štěpánovi rodiče jsou rozvedení, táta se chová divně a jeho nová partnerka nemá Štěpána ráda. A navíc to vypadá, že Štěpánova máma je vážně nemocná. Jediným světlem na konci tunelu se zdá být soběstačnost, protože závislost na druhých lidech je až příliš tíživá a bolestivá. Dostálová tu skvěle vykreslila chlapcovo prožívání světa, z něhož mi bylo při čtení úzko. Autorčino vcítění se do myšlenek a emocí dospívajícího kluka mi přišlo velmi přesvědčivě podané, obdivuji to. Kniha mi přinesla řadu otázek k zamyšlení, především kolem tématu, jak moc dokáží dospělí lidé emocionálně naložit malým dětem a ublížit jim, aniž si to třeba uvědomují, že tak dělají. A jak náročné to pro děti a dospívající je, když se dostanou do situací, za které nemohou a které nemají jak ovlivnit. Autorka přináší tato vážná témata a podává je dost realisticky. V tomto vidím hlavní přesah knihy a přesně tím na mne kniha tak silně zapůsobila.

• Petra Dvořáková – Vrány

I knihu Vrány bylo jednu dobu hojně vidět, jak moc ji lidé četli. Petra Dvořáková zde přichází s neuvěřitelně silným příběhem dívky Báry, jejíž život je hodně poznamenaný komplikovaným vztahem s matkou. Ta velmi silně doceňuje svoji druhou dcerku, zatímco Bára si prochází opakovaným ponížením, hádkami a matčinou věčnou nespokojeností. Psychická trýzeň hlavní hrdinky tu je tak silná, že se to velmi intenzivně přenáší i na čtenáře. Ty rodinné vztahy, které tu autorka popisuje, jsou tak neuvěřitelně toxické, že mi z toho při čtení nebylo psychicky vůbec dobře. Jedná se o náročné čtení, které ve mně doznívalo ještě hodně dlouho - a i teď po řadě měsíců, kdy jsem knihu četla, se mi při pomyšlení na tuto knihu svírá nitro. Je to jedna z těch knih, kterou jsem si musela dávkovat, abych se dokázala vnitřně popasovat s obsahem. Obdivuji autorku, jak na tak malém prostoru, dokázala vytvořit něco tak moc hutného, intenzivního a zároveň tak moc důležitého. Byť se v případě Vran jedná o beletrii, Dvořáková tu přichází s tématem, které je bohužel pro řadu dětí děsivou realitou.

• Jaroslav Irovský – Hrobař

Naopak knihu Hrobař není vidět skoro vůbec - nebo aspoň já osobně jsem ji nikde moc nezaznamenala. A přitom je to taková škoda! Ačkoliv teda popravdě musím připustit, že Hrobař asi nebude knihou pro každého, spíš to vidím na okrajové publikum, protože tato kniha je dost specifická - jak obsahem, tak formou. Hrobař je příběhem zhýralého člena rockové kapely Jindřicha Bukovského, který bojuje se svými démony. Aby se s nimi pokusil vypořádat lépe, na nějakou dobu se stahuje do ústraní a začne žít spolu s hrobařem Duškem, podivným to patronem. Na první pohled to možná působí dost jednoduše a někoho by nemuselo bavit zobrazení života "pseudocelebrity" žijící stereotypně ve stylu sex, drogy a rock'n'roll. Já především ocenila autorův osobitý styl, který mi neuvěřitelně seděl a hodně dobře se mi četl. Na jedné straně autor píše hodně syrově, místy i dost vulgárně, ale zároveň to střídá s krásnými, poetickými a dost působivými pasážemi. Vulgární jazykové prostředky autor kombinuje s neotřelými frázemi a dost nečekanými spojeními, které na mne působily jako závan čerstvého větru, a zároveň do toho používá velké množství přechodníků, které v soudobé literatuře jen tak nenajdete. A já z toho byla nadšená. Hodně silné mi přišly i některé otázky, které sem autor zakomponoval - proč člověk žije, co je jeho hnacím motorem nebo proč je tak snadné sejít z cesty a ještě těžší je se na ni vrátit... Za mne vynikající a dost nečekaná záležitost, kterou moc doporučuju!

• Kazuo Ishiguro – Malíř pomíjivého světa

Kazuo Ishiguro je pro mne svým způsobem objevem tohoto roku. Četla jsem letos od něho dvě knihy a zrovna Malíř pomíjivého světa se obrazně probojoval do mého finálního seznamu nejlepších knih. Příběh se odehrává v Japonsku po druhé světové válce a vypráví příběh malíře Masudžiho Ona. Zatímco se Ono snaží provdat svoji mladší dceru, ve vzpomínkách se vrací do dob před válkou a během ní a přemítá o svojí životní cestě. Ono je však vypravěč nespolehlivý a možná se řada věcí nestala úplně tak, jak si je pamatuje. Paměť totiž dokáže být někdy ošidná... Jde o příběh psaný v pomalejším tempu, je hodně atmosférický a poetický, s nádechem melancholie. Dějová linka není tolik silná, ale to nevadí, jelikož silná dějová linka není v tomto případě důležitá. Je to kniha výrazně založená na pocitech, atmosféře a myšlenkách. Je-li to něco, co v literatuře hojně vyhledáváte, tak tato kniha vám to dá v plné míře. Jedná se o jazykově krásné pohlazení po duši. Je to ten typ literatury, do kterého se čtenář může ponořit, rozjímat, přemýšlet. Pokud je něco, co vyhledáváte, určitě moc doporučuju.

• Gaston Leraux – Fantom opery

Fantom opery se dá již považovat za literární klasiku, k níž jsem se osobně dostala bohužel až v letošním roce, ale jsem za to moc ráda! Obsahově jde o kombinaci fantastického románu s určitou detektivní zápletkou a romantickou linkou, kde ústřední roli hraje nadaná zpěvačka, která je středem zájmu dvou mužů, kteří se ucházejí o její přízeň. Fantoma opery jsem poslouchala ve formě audioknihy, a nejen příběh samotný, ale i jeho zpracování mi zcela učarovaly. Byť jde zdánlivě na první pohled o příběh milostného trojúhelníku, je na této knize lákavé také to prostředí a především hlavní hrdina Fantom, který celému dílu dodává přízračnou auru tajemna, skoro až nadpřirozena. Jde o příběh s romantickou linií, ale vůbec to nepůsobí lacině nebo kýčovitě. Dějová linka je prostoupena příjemným napětím a tajemnem, které člověka udržuje v pozornosti. Navíc postavy jsou neuvěřitelně sympatické a já jako čtenář jsem k nim výrazně přilnula. Jelikož jsem Fantoma opery poslouchala jako audioknihu, ocenila jsem navíc i vynikající výkony protagonistů, jejichž výběr se k příběhu samotnému neuvěřitelně volil.

• Sofi Oksanen – Očista

Očista byla mým prvním setkáním s tvorbou Sofi Osanen a bylo to setkání velmi intenzivní. Autorka si mne získala od prvních stránek. Jednak svým stylem psaní, který je hodně hutný a zároveň velmi vytříbený. Sofi Oksanen je výborná vypravěčka. Očista je precizně propracovaný text, hluboký a hutný svým obsahem a krásný svým jazykem i literárními prostředky. Autorka umí být na jedné straně hodně syrová a naturalistická, zároveň ale také poetická, tím jak krásně a neotřele umí skládat slova k sobě, aby z toho vznikl skvostný příběh. Obsahem kniha nabízí nelehké osudy hlavních hrdinek, které si na bedrech nesou nejedno břemeno. Hloubka těchto postav je neuvěřitelná, autorka své hrdinky zobrazila až na dřeň. Máme tu dvě dějové linie - jedna z nich se odehrává během druhé světové války, druhá dějová linka pak těsně po ní. Sledujeme dvě hlavní hrdinky, jejichž osudy se postupně spojují - výsledkem je velmi silný příběh, který se mi vryl pod kůži a který jsem vstřebávala ještě dlouho po dočtení. Co se mi hodně líbilo, je fakt, že autorka své postavy nesoudí. Zda jsou hrdinky dobrými či špatnými lidmi, to ať si každý posoudí sám. Navíc je kniha obohacující v tom, že se zaměřuje na oblast Pobaltí (konkrétně Estonsko), což je pro mne v literatuře neprobádaná oblast. Nadšení z mé strany je obrovské.

• Donna Tartt – Tajná historie

I čtení Tajné historie bylo pro mne hodně intenzivní, ale zase z jiného hlediska. Tato kniha je zástupcem žánru dark academia a snoubí v sobě (jak již název žánru napovídá) jednak temnou zápletku, jednak akademické prostředí, v němž se tato kniha odehrává. Richard, hlavní hrdina, se během studia na univerzitě zařadí do elitní skupiny studentů řečtiny, ale brzy začne pociťovat, že není úplně vítaným členem družiny. Dost rychle se ukazuje, že tato skupina skrývá nejedno tajemství a čtenář už od počátku tuší, že příběh postupně směřuje k nevyhnutelné tragédii. Čím víc se blížíte k bodu zlomu a poznáváte všechny okolnosti a následky dané tragédie, je to čím dál hutnější a temnější čtení. Autorka si hodně zakládá na pomalém, ale zato poctivém budování atmosféry, prostředí, postav a vztahů. Proto by někomu mohlo připadat, že je kniha až příliš rozvleklá. Autorka se nimrá ve zdánlivě nepodstatných věcech, nicméně právě důkladné poznání prostředí, postav, vztahů mezi nimi, myšlenek a pocitů - to všechno spolu souvisí a právě to spoluvytváří tu celkovou hutnost a temnost příběhu. Kniha sama o sobě je dost ponurá i proto, že příběh nenabízí příliš kladné hrdiny. Byť se zpočátku zdají všichni více či méně sympatičtí, je to vlastně maska, která se postupně bortí. Autorka tu otevírá téma viny, zodpovědnosti a vyrovnání se s následky činu, který nelze vrátit zpět. Jedná se o naprosto vynikající a strhující čtení, které si právem zasloužilo místo v tomto seznamu.

• Rosa Ventrella – Pomluva

Knihu Pomluva jsem měla zařazenou mezi nejočekávanějšími tituly, které měli v letošním roce vyjít. A těší mne, že jsem nebyla vůbec zklamaná, naopak! Autorka zde vypráví příběh dvou sester, rozdílných jako den a noc, ale přitom spoutaných silným poutem sesterské lásky. Ocitáme se na jihu Itálie během druhé světové války a pak těsně po ní. Na příkladu jedné rodiny, se silným zřetelem na dvě sestry, tu pozorujeme hlubokou propast mezi dvěma světy, které stojí proti sobě a jejichž rozdíly nelze překlenout. Svět bohatých a chudých, kteří si nerozumí a ani snad o to nestojí. Jedná se o hodně sladkobolné a melancholické čtení, ale přitom vlastně svým způsobem krásné - nejen jazykově a stylově, ale právě také tím svým melancholickým podtónem. Velmi silným tématem tu je bolestná a zoufalá touha vymanit se z nechtěné životní situace a o to bolestnější prozření, že tato touha zůstane nenaplněná, nesplněná. Jedná se o nádherně napsaný příběh, který si zaslouží pozornost - a obzvláště máte-li rádi rozplétání rodinných tragédií a tajemství a pokud se rádi oddáváte splínovitým titulům, mohla by vám Pomluva vyhovovat.

Knihy, které mne v roce 2021 zklamaly/nesedly:

Fakt, že člověk rád čte, s sebou nese bohužel i jednu nemilou stránku, a to, že občas narazíte na knihy, které se vám nelíbí, nesednou vám, z určitého důvodu vám nevyhovují. Ani já nejsem výjimka. Zde bych ráda uvedla pár knih, s nimiž jsem si v roce 2021 prostě nerozuměla. Zároveň uvádím, že se jedná o knihy, které se mi sice z nějakého důvodu nelíbily, ale přesto jsem je zvládla dočíst. Knihy, které se mi natolik nelíbily, že jsem je odložila jako nedočtené, zde nezmiňuji.

• Evžen Boček - Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka

Tato kniha je již čtvrtým dílem série, které u nás mezi čtenáři zaznamenala značný úspěch. Nicméně já marně přemýšlím, proč jsem do této knihy vůbec šla, když už s předchozími třemi díly jsem bojovala. Jasně, do celé série jsem se pouštěla hlavně proto, že jsem chtěla vědět, co na tom tolik lidí vidí. Ale proč jsem se sérií pokračovala, když jsem věděla, že mi to prostě nesedí? Netuším. Faktem nicméně je, že ačkoliv předchozí díly aspoň trochu v sobě nesly náznak něčeho zábavného a odpočinkového (byť křečovitého), tak až tento díl mne definitivně odradil, abych v sérii pokračovala a až u tohoto dílu jsem měla pocit, že patří k tomu nejhoršímu, co jsem v tom daném roce četla. Ve "Vlně zločinnosti" sledujeme další příhody Marie Kostkové z Kostky a její rodiny žijící na zámku, který po revoluci získali zpět do svého držení. Nejedná se o dějově komplikovanou knihu. Spíše deníkové zážitky mladé slečny o tom, kterak u nich na zámku dochází ke zločinům. Krom toho, že jsem tu nedokázala najít ani špetku jakéhokoliv pokusu o humor, ale i obsahově mi to přišlo jako neuvěřitelná slátanina náhodných scének, které mne nedokázaly nijak zaujmout. Styl psaní neuvěřitelně prvoplánový, laciný, naprosto plochý, bez jakékoliv hloubky. I odpočinková a humorná kniha může mít určitou úroveň, ale tady to prostě za mne zcela chybí. Za mne jedno velké ne.

• Gillian Flynnová - Skrvna

S autorkou jsem měla již tu čest díky jejímu veleznámému dílu Zmizelá, které se mi vcelku líbilo. Od této povídky jsem si tak slibovala docela dost. Povídkový útvar není pro každého snadno uchopitelný a pro někoho bývá těžké přijít s nápaditým příběhem, zároveň ho správně zpracovat do tohoto útvaru a ještě se trefit do specifik příslušného žánru (v tomto případě hororu), ale autorce jsem věřila. Bohužel jsem však narazila. Flynnová přišla rozhodně se zajímavým námětem, který má potenciál na solidní příběh. Hlavní hrdinka je povolána do viktoriánského domu, kde má za úkol přijít na kloub tomu, proč tam straší. Krvavá skvrna a pochybné přízraky jsou ale jen to zlomek toho, na co narazí. Možná ten teror nemá původ duchů, ale u živých lidí. Nebo ne? Jak říkám, námět není úplně špatný (byť může znít pro někoho trochu ohraně), ale ta povídková forma tomu podle mne absolutně nesvědčí. Respektive autorce nesvědčila, protože se nedokázala odpoutat od svého rozvláčného stylu psaní a vše zhutnit do povídkového tvaru. Kdyby autorka místo toho rozepsala tento námět do klasického románu či alespoň do novely, měla by díky tomu více prostoru to lépe rozehrát. Lépe rozepsat postavy, lépe vybudovat hororovou, tísnivou a temnou atmosféru, víc vtáhnout čtenáře do příběhu. Protože to je přesně to, co mi v tomto textu naprosto chybělo. A je to škoda. Autorka psát umí, ale potřebuje k tomu prostě víc prostoru...

• John Green - Jedna želva za druhou

U této knihy paradoxně musím říct, že s ní objektivně vzato asi nic špatně není. Kdybych ji z celé tvorby Johna Greena četla jako první a byla trochu mladší, asi bych k této knize neměla tolik výhrad. John Green se již sám přesvědčil, že ten jeho mustr, který pro své knihy plošně používá, funguje, protože jeho tituly se hojně prodávají a jsou hojně čtené. Nicméně jelikož mám Greenovu tvorbu víceméně kompletně načtenou (krom jeho povídky v knize Sněží, sněží), tak se těm výhradám bohužel ubránit nemohu. Důvodem mé kritiky je právě onen mustr, který je takřka shodný pro všechny Greenovy knihy. A já v tom vidím problém, protože se jako čtenář nemohu ubránit dojmu, že se autor nikam neposouvá, vykrádá sám sebe a ty jeho knihy jsou vlastně jako přes kopírák. Teenageři, kteří mají nějaká trápení (ať už psychická či fyzická). Snaha o hluboké myšlenky, filozofické úvahy a o nějaký tematický přesah knihy. Dějová linka záměrně slabší a méně komplikovaná, aby bylo více prostoru na vnitřní život postav. To jsou atributy Greenovy tvorby. Obecně na tom není nic špatného, ale když už po několikáté čtete v rámci tvorby jednoho autora víceméně stejné schéma, tak se to prostě omrzí a začne to silně nudit. A to je bohužel případ této knihy...

• Gytha Lodge - Pohled ze tmy

Tato kniha mne zklamala hlavně proto, že jsem po prvním díle série Ukrytá, který jsem si neuvěřitelně užila, čekala stejnou pecku, kterou jsem ale bohužel nedostala. Aiden, jeden z hrdinů knihy, se těší na to, až se přes Skype spojí se svou přítelkyní Zoe. Přes webkameru je ale svědkem toho, že jakýsi násilník zaútočil na Zoe přímo v jejím bytě. Aniž by tušil, že měl Aidena coby svědka. Aiden ale z nějakého důvodu váhá volat policii. Zápletka sama o sobě nezní vůbec špatně, ale faktem je, že mne do sebe vůbec nevtáhla a já si ji nedokázala jakkoliv užívat. Vlastně jsem se mnohokrát přistihla, že se docela nudím a že mne to vlastně tolik nezajímá - ani to vyšetřování, ani ta druhá dějová linka, v níž sledujeme oběť před tragédií, která se jí stala. Vyšetřování, na které se kniha z části zaměřuje, mi přišlo strašně suché a jako by autorka až příliš tlačila na pilu. Nesedělo mi ani to, jak se Lodgeová snažila přiblížit a jaksi tím zlidštit členy vyšetřovacího týmu - dát jim nějaký osobní příběh. Působilo to trochu neforemně, uměle a vlastně dost zbytečně. Pointu příběhu jsem teda sice neodhadla, ale nijak mne to v závěru neohromilo a celkově mi to přišlo docela překombinované. Vlastně celá druhá půlka a všechny teorie, s nimiž policisté pracují, mi tu jaksi připadaly přitažené za vlasy. Neuvěřitelná škoda! Skoro se mi až nechce věřit, že Ukrytou a Pohled ze tmy psala ta stejná autorka. Nebe a dudy.

• Adam Nevill - Rituál

Na knihu Rituál jsem se dost těšila - zdálo se mi to jako naprosto vyhovující čtení k pochmurnému podzimu, zvláště kolem Halloweenu. Ale bohužel nadšení se nekonalo. Tady jsem narazila především z toho důvodu, že anotace zní lákavě, ale provedením to šlo zcela mimo mne. Podle anotace kniha působí jako napínavý, temný příběh slibující napětí a snad i strach. Ale k ničemu z toho tady takřka nedochází. Příběh přitom měl docela solidně našlápnuto na vyvražďovačku se silným motivem boje o přežití. První půlka knihy se nesla ve znamení celkem slušně rozjetého příběhu, který nabízí zajímavou zápletku. Postavy (čtveřice přátel), putující nehostinnou přírodou - poté, co se ztratí v lese, jímž beznadějně bloudí a nemohu najít cestu ven, jsou vyčerpané psychicky i fyzicky, jsou frustrované a potácejí se na hraně svých možností. O to víc, když je obklopuje neznámé zlo a postavy jsou ohroženy na životech. Druhá půlka knihy to ale celé pro mne zabila. Vývoj děje mi v druhé půlce absolutně nevyhovoval, zápletka mi přišla dost za hranou toho, co mne baví a co dokážu asi zkousnout. Neuvěřitelná nuda, otravně splácaná a za vlasy přitažená zápletka, otravné chování postav - to všechno mi knihu bohužel jaksi znechutilo. Kdyby to autor nechal v duchu té první poloviny a celkovou délku knihy skrouhl alespoň o třetinu, bylo by to pro mne daleko záživnější a snesitelnější čtení. Takhle bohužel, no...

• Domenico Starnone - Důvěrnosti

I u knihy Důvěrnosti (stejně jako třeba u Pohledu ze tmy od Gythy Lodge) se moje nespokojnost z určité míry vyvěrala hlavně z toho, že jsem od autora četl už jednu knihu, z níž byla vcelku spokojená, a já měla tak od dalšího díla určitá očekávání. Ta však, jak známo, bývají dost často ošidná, protože nejsou pokaždé naplněna. A to byl i problém této knihy. Hrdina Pietro jako by zdánlivě žil ten nejlepší možný život. Krásná rodina, úspěšná kariéra, významní přátelé, obdiv veřejnosti... Svazuje ho však dávný vztah s bývalou přítelkyní a bývalou studentkou Teresou, se kterou si kdysi navzájem sdělili svá tajemství - velmi kompromitující, která kdyby vyšla na povrch, oba by je zdiskreditovala. Což samo o sobě zní jako slibná premisa, ale naprosto mi nesedlo to zpracování. Postavy mi nebyly příliš sympatické, nedokázala jsem si k nim vůbec najít cestu, způsoby jejich chování a uvažování mi příliš k srdci nepřirostly. Zároveň jsem většinu času měla pocit, jako by autor planě moralizoval či se zabýval tlacháním o ničem. A to není ten přesah, který bych u podobně zaměřeného titulu hledala a očekávala, spíš naopak. S blížícím se koncem mne tak nakonec přepadával pocit bezbřehé nudy a zbytečnosti. Kdybych si tuto knihu nepřečetla, vůbec nic by se nestalo, zcela bych se bez ní obešla. A je mi to líto.

Překvapení/objev roku/honorable mentions:

Zároveň bych v tomto článku zmínila několik autorů, s jejichž tvorbou jsem se v roce 2021 setkala poprvé, a i když třeba tito autoři svými díly nedosáhli do mého pomyslného TOP seznamu, něčím si mne získali a zaslouží si, abych je tu uvedla.

• Robin Benway - Daleko od stromu

Jsem vlastně překvapená tím, jak málo jsem tuto knihu vídala ve své sociální bublině - čekala bych, že bude mít větší pozornost, ale očividně se pletu. Daleko od stromu je každopádně zajímavým příběhem tří sourozenců, kteří jsou od útlého dětství odloučeni, jelikož je jejich biologická matka musela z určitých důvodů k adopci. Když se sourozenci poprvé setkávají, jsou to již teenageři a řeší své každodenní trable. Byť to takhle může znít naprosto jednoduše a banálně, tahle kniha mne docela pohltila a otevřela pro mne řadu zajímavých témat k zamyšlení. Daleko od stromu je neuvěřitelně lidský příběh o důležitosti rodiny a mezilidských svazků obecně. Ústřední trojice hrdinů toho za svůj mladý život dostala naloženo dost a čtenáře to během čtení kolikrát nutí se zamyslet nad svou vlastní rodinou. Jde o knihu, v níž postavy hledají své místo na zemi, hledají sebe sama, učí se přijímat lásku a důvěřovat nejen svému okolí, ale i sami sobě. Nejen, že se kniha hrozně dobře čte, ale přináší nutí přemýšlet právě o rodině a o vztazích, které si člověk ve svém životě buduje. Pravda, není to úplně ta nejlepší kniha, kterou jsem letos přečetla, ale zmínku si tady určitě zaslouží, protože jsem nečekala, že mne tato kniha zasáhne tak moc, jak mne zasáhla.

• Lucie Faulerová - Lapači prachu

Velkým objevem pro mne byla i česká spisovatelka Lucie Faulerová, od níž jsem kromě Lapačů prachu četla ještě její Smrtholku. Ale jsou to právě Lapači prachů, kteří mne k této autorce dovedli a kteří mne dost pohltili. Jde o dost syrové a naturalistické vyprávění s nihilistickou "antihrdinkou" Annou v hlavní roli, jejímaž očima sledujeme okolní svět a její život. Nejedná se o knihu se silnou dějovou linkou, děj je zde záměrně upozaděn na vedlejší kolej. Autorka se zaměřuje na nimrání se v duši a mysli hlavní hrdinky. Kniha samotná pak balancuje na hranici reality, vzpomínek, myšlenek, příčetnosti a trochy šílenství. Kniha byla pro mne dost emoční - autorka šla pro mne v tomto ohledu místy až na dřeň, občas to i trochu zabolelo. A přitom jsem v některých věcech hlavní hrdince tak moc rozuměla. Chce žít po svém, aniž by ji za to někdo odsuzoval, chce žít si svůj život navzdory zaběhlým konvencím, na vlastní zodpovědnost a nebýt za to souzena. V tomhle to bylo pro mne dost silné a Anna jako postava skvělá. Autorka si skvěle hraje s jazykem, střídá se jazyk spisovný i nespisovný, občas se sáhne i k vulgaritě, ale zároveň umí být i krásně poetická. Já z této knihy byla okouzlená. Do seznamu těch "top" knih tomu pro mne ještě něco lehce chybělo, ale zmínku si tato kniha tady určitě zaslouží.

• Kim Hjedžin - Vše o mé dceři

I u této knihy jsem vlastně dosud dost překvapená, že nebyla a stále není skoro vůbec vidět, a přitom je to tak zajímavé čtení! Příběh vyprávěný v ich formě je jakousi reflexí hlavní hrdinky - reflexí jejího života, jejího okolí a také jejího vztahu k dceři. Jedná se o poněkud bolestivé čtení s hořkým nádechem, kdy hlavní postava těžko překonává fakt, že její dcera je lesbička. Nabízí se zde náhled do myšlenkových pochodů člověka, který prochází vnitřním přerodem. Atmosféra knihy je dost melancholická, místy smutná, občas zahořklá a vyčítavá. Vnitřní zloba, zklamání a strach hlavní hrdinky z vlastní neschopnosti tu probublávají na povrch. Hlavní hrdinka nebude jistě pro mnohé čtenáře oblíbenou postavou, ale to snad ani autorka nechce. Pro mne osobně je n této knize hodně silné právě to, jak se tato hlavní hrdinka vnitřně přeměňuje a jak se otáčí její způsob vnímání světa a způsob přemýšlení. Autorka tu však neotvírá jen téma vztahu rodičů a LGBT dětí. Do určité míry se tu také naťukává téma stáří, strachu z něho... otázka toho, co s námi bude, až budeme staří, a zda tu bude někdo, kdo se o nás postará. Kniha hodně stojí na myšlenkách, emocích, reflektování okolí. Témata, s nimiž autorka přichází, si zaslouží svůj čas a pozornost - řada pasáží přímo vybízí čtenáře k tomu, aby se nad textem pozastavil a přemýšlel, hledal sám v sobě odpovědi. Kniha si určitě zaslouží pozornost a jen těsně se nedostala do mého "top" seznamu.

• Cara Hunter - série případů inspektora Fawleyho

Ačkoliv jsem v letošním roce přečetla jen málo thrillerů/detektivek (v porovnání s předchozími roky), tak přesto se jedna série probojovala až do tohoto článku, byť "jen" do honorable mentions. A tím jsou knihy od spisovatelky Cary Hunter, kterou jsem pro sebe letos objevila. A jsem za to ráda. Byť se i  této sérii s inspektorem Fawleyem v hlavní roli objevuje ono profláklé klišoidní téma "detektiv je buď alkoholik nebo má trauma z minulosti", autorka si mne dost získala. Její styl psaní je dost svižný a čte se dobře, což je to, co u detektiv/thrillerů rozhodně hledám. Zároveň z těch titulů, co jsem zatím četla, mám pocit, že autorka umí vymyslet zajímavé zápletky a vykreslit je dost uvěřitelně. Také si autorka umí příjemně hrát se čtenářem a rozprostřít před něj pestrou škálu teorií i možných pachatelů, takže já jako člověk, co se rád u tohoto druhu literatury snaží přijít na rozuzlení ještě předtím, než nám to autorka nakonec prozradí sama, tu jsem spokojená. Zároveň jsem zatím neměla pocit, že by byla jednotlivá rozuzlení přitažená za vlasy nebo nějak přílišně překombinovaná, což určitě vnímám jako plus. Takže máte-li rádi detektivky/thrillery, Caru Hunter určitě mohu doporučit-

• Sona Charaipotra, Dhonielle Clayton - série Tiny Pretty Things

Tato série doslova prolítla mojí bublinou na sociálních sítích a já se nechala nalákat, byť věkově úplně neodpovídám cílové skupině. Ale vůbec toho nelituji. V této dvojdílné sérii se ocitáme na prestižní baletní konzervatoři a sledujeme tři hlavní hrdinky - nadané baletky, - které se snaží o maximálně dokonalé výsledky, aby se nejen utkaly o hlavní role ve slavných baletních představeních, ale především aby v závěru svého studia získaly místo v prestižním baletním souboru. Jde o docela temné čtení, plné dramat, tajemství, pomluv, manipulace, naschválů, paranoie, kudel v zádech, psychických problémů - zároveň ale také dřiny, potu a krve, a to v kontrastu s křehkou krásou baletek. To všechno tady je. Zároveň musím říct, že mne hodně bavil postupný přerod jednotlivých postav - především v druhém díle. Hlavní hrdinky nezůstávají na jedno místě - vyvíjí se, což je podle mne důležité  knihám to dodává na reálnosti a člověk má pocit, že to nestagnuje na jednom místě. Tato duologie značně rozpitvává psychickou stránku postav, jejich mentální i fyzický stav, duševní problémy, sledujeme jejich myšlenkové pochody. Skrze jejich vyprávění ale nahlížíme i na řadu postav vedlejších a i o nich se dozvídáme spoustu věcí, jejich strach, myšlenky, touhy, činy. Tohle je za mne hodně dobře pojatý příběh z vcelku atraktivního prostředí a v rámci žánru to pro mne bylo nadprůměrné čtení. Pokud někde narazíte u této série na srovnání se seriálem Pretty Little Liars a filmem Black Swan, tak sama s tím určitě mohu souhlasit.

• Pavol Rankov - Legenda o jazyku. Nepomucký 1972

Legenda o jazyku je přesně jedna z těch knih, u kterých je mi líto, že není v povědomí více čtenářů, protože ten prostor si určitě zaslouží. Jedná se o silný příběh z doby totality v Československu a na osudech čtyř vysokoškoláků ukazuje fungování tehdejšího policejního aparátu namířeného proti lidem, kteří si dovolili uvažovat jinak, než je tomu chtěla naučit vládnoucí strana. Zároveň se autor velmi značně zabývá kultem svatého Jana Nepomuckého, jehož ostatky jsou v průběhu knihy podrobovány odbornému zkoumání. Na tomto příkladu zas autor poukazuje na rozpory vedené mezi stranou a církví, resp. i vírou samotnou, která nebyla režimem podporována. Také se tu poukazuje na jev, kdy zapálení soudruzi měli tendence si některé historické události interpretovat k obrazu svému (resp. k obrazu stranické ideologie). Pro mne se tady sešly dva důležité aspekty - jednak tu autor zpracovává silná a pro mne čtenářsky zajímavá témata, jednak je kniha hrozně dobře napsaná. Je to jeden z těch titulů, který mi sice možná v počátku dělal trochu problémy, než jsem se začetla, ale jakmile mne kniha pohltila, těžko se mi od ní odcházelo a já musela na jednotlivé události pořád myslet. Byť jsem sama tu dobu nezažila a nemohu tak soudit na základě vlastní zkušenosti, kniha na mne přesto působila hodně realistickým a autentickým dojmem - že se to tak klidně mohlo stát. Tento titul rozhodně doporučuji, pokud vás v literatuře zajímá zpracování života za minulého režimu.

• Walter Tevis - Muž, který spadl na Zemi

K této knize jsem se vlastně dostala náhodou, díky sociálním sítím. Ale o to raději jsem, protože tohle bylo překrásné čtení. Muž, který spadl na Zemi je příběhem Thomase Newtona, návštěvníka z jiné planety, který se asimiloval na Zemi za jedním účelem, a to zachránit svůj vymírající lid. Dějově je to vlastně docela nenápadná, v klidu plynoucí knížečka - anotace nepůsobí dojmem nějakého převratného a důkladně propracovaného děje. Ta dějová linka tu je vlastně záměrně slabší, přednost se dává jiným aspektům. Síla této knihy spočívá podle v mne v otázkách, které vyvolává. Co dělá člověka člověkem? Stojíme jako lidstvo za záchranu, když si sami dokážeme v některých ohledech tak moc ubližovat? Umíme si sami pomoci? Nebo potřebujeme pomoc "zvenčí"? A uměli bychom tu pomoc přijmout? Jsou to dost velké otázky - autor vám na ně odpovědi moc nedá, ale za to umí vyvolat potřebu o těchto věcech přemýšlet. Z hlavního hrdiny navíc vyzařuje určité charisma, kterým mi byl blízký. Zároveň je kniha krásná svojí atmosférou, zprvu možná nenápadnou, ale velmi silně melancholickou. Jazykově i literárně je to strašně moc příjemný text, který se dobře čte - určitě dáno i povedeným překladem. Pro mne je tato kniha jedním z objevů a příjemných překvapení letošního roku.

Tímto považuji svůj rok z hlediska čtení za zhodnocený a uzavřený. A co vy? Které knihy byly pro vás v tom uplynulém roce nejlepší a které vám naopak bohužel vůbec nesedly? Určitě se podělte v komentářích. :-) Mějte se hezky a v roce 2022 snad na viděnou!

Joli