Ohlédnutí za rokem 2020

Rok se s rokem sešel a já dnes opět přicházím s článkem, na který jsem se velmi těšila, až ho budu dávat dohromady. A tím je ohlédnutí za uplynulým rokem.

Začněme opět trochou statistik. V roce 2020 jsem přečetla 203 knih. Oproti loňskému roku je to celkem velký nárůst, a to o 58 knih. Na začátku roku jsem si na GR nastavila výzvu 120 knih za rok. Ale jelikož již v červnu jsem měla přečtenou skoro stovku, navýšila jsem si výzvu na 140. Pak jsem si to v srpnu zvedla podruhé, a to na 175. Pak už jsem to jen nechala volně plynout a dostala jsem se na takové číslo, na jaké jsem se dostala. Letos tomu hodně paradoxně pomohl koronavirus, který toho přinesl hodně špatného (ale o tom není dnešní článek), ale také aspoň jednu dobrou věc - díky tomu, že jsem řadu dní byla na home office, ušetřila jsem mnoho hodin na cestování v MHD a také jsem nemusela vstávat tak brzo, jako když jedu běžně do kanceláře, což se projevilo na tom, že jsem měla trochu víc energie. A to vše se promítlo do toho, že jsem toho víc přečetla.

S tím souvisí i další výzva, a to na Databázi knih. Z dvaceti témat se mi nakonec podařilo splnit 17, což považuji za hezký výsledek. A určitě mi nevadí, že jsem nesplnila vše.

Zúčastnila jsem se i několika čtecích maratonů či společných čtení. V dubnu jsem se zapojila do třetího ročníku O.W.L.s, během roku jsem absolvovala všechny maratony s názvem "Basically Readathon", které pořádá moje oblíbená nizozemská booktuberka Britt z YouTube kanálu Basically Britt, a také jsem se zúčastnila pár společných čtení s Irenkou (Knihánkov). A všechno jsem si velmi užila.

Nyní pár slov ke knižním akcím. Jak všichni víte, situace kolem jakýchkoliv akcí (nejen těch knižních) byla velmi silně ovlivněna situací kolem koronaviru. Výsledkem tak bylo omezení či úplné rušení akcí, na které bylo možné chodit a o které já měla bližší zájem. Dohromady jsem tak byla jen na jedné knižní akci počátkem roku (Čaj s Sherlockem Holmesem) a tím to celé haslo. V tomto ohledu mi rok 2020 přišel velmi neuspokojivý.

Teď se ale konečně vrhněme na to nejdůležitější v tomto článku. Nejlepší a nejhorší knihy, které se mi v tomto roce dostaly do rukou. Ráda bych připomněla, že se jedná jen o subjektivní výběr. To, co se nelíbilo mně, se klidně může líbit vám. To, co se líbilo mně, zase mohlo být pro vás špatné. Není žádná správná a špatná cesta, kudy se vydat.

Začněme pozitivně. Letos jsem se rozhodla vybrat 10 nejlepších knih, které se mi v roce 2020 líbily nejvíce. Knihy jsou řazeny abecedně podle příjmení autora. Seřadit je od nejlepší po méně lepší by bylo pro mne totiž nemožné – všechny knihy byly naprosto vynikající, ale každá trochu jiným způsobem.

André Aciman – Dej mi své jméno

Tento LGBT příběh byl překrásný, i když svým způsobem dost bolestivý. Plné poetiky, lyriky, krásy. Plné touhy, důvěrností, lásky, poznávání sebe sama. Tohle je jedna z těch knih, kdy vůbec nevadí, že dějová linka tu je spíše na pozadí, protože děj není důležitý. Důležitá je atmosféra, myšlenky, niterní prožívání, vztahy, emoce. Ač jsem ve výsledku nehodnotila plným počtem hvězd, je toto jedna z těch knih, ke které se budu pravidelně vracet a nasávat tu atmosféru. Tohle se mne dost dotklo.

Sára Báchorová - An(n)a

Tato kniha se na můj seznam nej titulů za rok 2020 dostala na poslední chvíli, četla jsem ji totiž pár dní před koncem roku. I An(n)a. v sobě přes svůj nízký počet stran zahrnuje velmi silný příběh s přesahem. Autorka se zde věnuje tématu poruch příjmu potravy a s tím souvisejícími dalšími psychickými potížemi. Kniha je psaná velmi citlivě (což je vzhledem k tématu víc než adekvátní), na čtenáře se velmi silně přenášejí emoce vyvěrající z knihy - bolest, strach, bezmoc, frustrace. Lítost nad tím, jak se hlavní hrdinka ztrácí před očima, bojuje se svými démony, volá o pomoc a nikdo jako by ji snad neslyšel. A nebo možná slyšel, ale nevnímal a nebyl ochoten podat pomocnou ruku. Svým obsahem se mne kniha velmi silně dotkla.

Linda Castillo - Slib mlčení

Románem Slib mlčení se dostáváme do zcela odlišného soudku literatury - a to do žánru thrillerů. Takhle si představuju povedený thriller. Čtivý, svižný, se zajímavou zápletkou, nečekaným odhalením, se sympatickými postavami. Zároveň mne tu autorka zaujala prostředím amišské komunity. To je pro mne v literatuře úplně nový prvek, takže i proto hodnotím vysoko - za originalitu. Také mne dost bavily postavy - nikdo tu není vysloveně dokonalým, bezchybným člověkem, ale o to jsou mi ty postavy sympatičtější.

Miřenka Čechová - Baletky

Baletky byly pro mne dost nečekaným zjevením na poli české literatury. Je to řízné, syrové vyprávění z prostředí Pražské konzervatoře 90. let, kde se autorka s ničím nemaže a jde přímo k jádru věci. Se sarkasmem a ironií popisuje nejniternější myšlenky, postřehy, zážitky z drsného prostředí baletní školy, a to vše je autobiograficky laděné. Pro leckoho je to dost možná šokující představa, že by křehce působící baletky procházely něčím tak drsným. Divoké devadesátky ve své nejsyrovější podobě. Párty, drogy, alkohol, sex. Hledání sebe sama a svých vlastních životních hodnot a preferencí. To všechno tady je, nahuštěné do stran, které mne do sebe vtáhly a pustily až na samém konci.

Jean Michel Guenassia – O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky

Tak tohle bylo nečekaně krásné, i když místy dost bolestivé čtení. Na tuto knihu jsem zcela náhodou narazila v knihovně. Nakonec se z toho vyklubal příběh o hledání sebe sama, o křehkosti vztahů, životě, bolesti a nečekaných životních zvratech, kdy stačí jedna nepatrná událost, která nás nasměruje zcela nečekaným směrem. Příběh působí na první pohled jednoduše a nenápadně, ale ve skutečnosti to je velmi silný a skvěle propracovaný příběh nabitý emocemi. Mezi řádky se tu vynořují strach, nejistota, tíživá bolest a nikdy nekončící snaha nespadnout do propasti, z níž není úniku. Zachycuje život v nejsyrovější podobě bez nějakých příkras - takový, jaký je. Kniha si mne získala hned od první strany a já se od ní nedokázala vůbec odtrhnout.

Jozef Karika - Na smrt

Autor čtenářům přináší velmi hutný příběh, nekompromisně v něm jde až na dřeň a velmi syrově odkrývá hrůzy, které se odehrávaly před válkou a pak hlavně během ní. Vidíme tu dva různé pohledy holocaust - každý z opačné strany barikády. Tohle je emocionálně těžké, hutné čtení - tato kniha popisuje tolik zla, že to skoro až působí jako z jiného světa a těžko se věří, že podobné události se skutečně děly. O to je to ještě horší, že se to skutečně dělo. Pravda, úplně na 100 % mi neseděla linie odehrávající se v prostředí mafie těsně před 2. sv. v., nicméně autor skvěle pracuje s historickými údaji a informačně to bylo dost nabité. Každopádně román Na smrt mimořádným dílem, které za přečtení určitě stojí a které rozhodně mohu doporučit. A ještě nějakou dobu to budu vstřebávat.

Jérome Loubry - Útočiště

Tento román je neuvěřitelně čtivý a svižný od samého začátku. První polovina knihy možná působí trochu zmateně a chaoticky, ale to je záměr. Vůbec se tím nenechte odradit. A to, co autor předvádí v druhé polovině knihy, mi naprosto vyrazilo dech! Tolik nečekaných zvratů, to už jsem dlouho nezažila. Autor si se čtenáři neskutečně zahrává,ahle kniha je neuvěřitelné psycho a já tleskám! V hlavě se mi rojilo mnoho teorií, a když už jsem myslela, že jsem odhalila pointu, tak mi autor hned brzy ukázal, jak moc se mýlím! Kniha je velmi napínavá, emocionálně velmi hutná, temná, se sklony do deprese, plná násilí a lidského zla. A ta skutečná pointa na konci mne dost překvapila, to jsem nečekala.

Anna Musilová – Tamařino souhvězdí

Krásný poetický styl psaní, hodně silný a emocionální příběh a postavy, které mají hloubku. Tohle jsou silné atributy této knihy, které si mne zcela získaly a díky nimž se kniha zařadila na dnešní seznam Autorka tu zpracovává řadu věcí a témat, ale dělá to naprosto s přehledem - celá kniha působí kompaktně. Každý si tu najde něco, s čím se ztotožní, nebo něco, co si sám v nějaké podobě zažil. Bože, jak já hlavní hrdince rozuměla její pocity z neúspěchu, když nebyla přijata na vysněný obor na VŠ, včetně toho bolestného pocitu zklamání! Upřímně jsem nečekala, že mne tohle téma i po tolika letech dokáže tak zasáhnout. Krásný, byť bolestivý počin, který si zaslouží pozornost!

Sarah Perry – Melmoth

Temné, mysteriózní, plné bolesti, neutěšenosti, smrtelného strachu. Přesně takový je Melmoth. Melmoth patří mezi ty romány, které si vyžadují soustředěné, pomalejší čtení někde v klidu, kde vás nebude vůbec nic vyrušovat, ale o to víc se to vyplatí. Autorka úžasně vylíčila legendu o Melmoth tak sugestivně, že z toho mrazí - až má čtenář pocit, jako by byla Melmoth skutečná a člověk ji měl dříve nebo později zahlédnout koutkem oka. Zároveň se autorce podařilo skvěle uchopit atmosféru Prahy a ukázat toto město takové, jaké je - se všemi krásami, ale také temnými a omšelými zákoutími. Tohle bylo naprosto fantastické čtení! Sice asi pro dost specifické, možná okrajové publikum čtenářů, ale svoji pozornost si rozhodně zaslouží.

Hanya Yanagihara – Malý život

Tento seznam mám řazený abecedně podle autorů a ono mi to i přesto šťastnou náhodou vyšlo tak, že to nejlepší mi skutečně zůstalo až na závěr. Běžně mám problém určit, která kniha byla v daném roce ta nejlepší, ale letos neváhám. Nejlepší knihou roku je pro mne beze sporu Malý život. Ten si mne získal svojí hloubkou postav, příběhu i emocionálního prožívání, které mi čtení této knihy přineslo. Malý život se mne dotkl takovým způsobem, jakým se to žádné knize dosud nepodařilo. Asi žádná kniha mne dosud nebolela tak, jako mne bolelo číst Malý život. Jde o neuvěřitelně silný, bolestivý, krutý příběh o nekonečném hledání sebe sama a svého místa na zemi, o křehkosti duše, lásce, nenávisti, přátelství, lidském utrpení... Jak moc jsem jen chtěla do téhle knihy vstoupit a vzít veškerou tu bolest na sebe, aby ty postavy nemusely tu bolest nést na svých bedrech samy...

Rok 2020 byl pro mne také rokem několika knižních objevů. Tentokrát se to neslo ve znamení sérií, které jsem objevila a které si mne získaly. Jednak to jsou čínské thrillery od Petera Maye a knihy s Kate Burkholderovou od Lindy Castillo. Jak Peter May, tak Linda Castillo píšou thrillery a obě zmíněné série mne zatím moc baví. Dále jsem si oblíbila komiksovou sci-fi sérii Sága, i když chápu, že tohle možná nebude pro každého, protože v některých ohledech je to dost surové a naturalistické. A posledním mým takovým velkým objevem je série Rafaelova škola od české autorky Renaty Štulcové. Je to spíše pro mládež, ale já si to velmi užívám.

Nyní přejděme k pravému opaku a to jsou knihy, které se mi v roce 2020 líbily nejméně. Neříkám, že to musí být nutně katastrofy či propadáky, ale u následujících knih jsem prostě narazila na něco, co mně osobně nesedělo či nevyhovovalo a kvůli čemuž jsem nakonec hodnotila nízko.

Kim Liggett – Prokletý rok

Tato kniha měla pro mne vcelku originální námět a autorka se tu zajímavým způsobem snažila zobrazit postavení žen ve společnosti. Ale bohužel se tu našlo několik motivů, které mi bohužel příliš nesedly. Především motiv holky-mrchy, která ovládá ostatní a vyvolává v ostatních strach, aby zakryla svůj vlastní strach. To je něco, co v knihách fakt nemám ráda a nebaví mne o tom číst. No a pak klišoidní romantická linka, která byla děsně průhledná a protkaná otřepanými frázemi, které jsme mohli vidět už mnohokrát jinde. Romantická linka to pro mne celé úplně zabila, protože mi pak začínalo být dost jedno, jak to bude pokračovat. Takže ve výsledku zajímavý nápad, ale za mne dost nevyužitý a upozaděný některými věcmi, které nemám v literatuře ráda.

Darcy Coates – Duchové rodiny Folcroftů

Díla od Darcy Coates obecně nejsou kdovíjak převratná. Jsou vcelku zábavná, ale drží se pro mne spíše v linii průměrnosti. Nicméně Duchové rodiny Folcroftů jsou hluboko pod průměrem i na Darcy Coates. Autorka už je dostatečně vypsaná na to, aby napsala svižný příběh bez nějakých zádrhelů. Ale! Ač je tento příběh označen za horor, tohle žádný horor prostě nebyl. Některé věci byly dost předvídatelné, obsahově příliš ploché a slabé. Námět nebyl vůbec špatný, rozhodně měl potenciál, ale autorka ho absolutně nevyužila. Celkově mi kniha vyznívala spíš jako rodinné (psychologické?) drama, v němž  jsou hrdinové nevýrazní a velmi snadno zapomenutelní. Tu a tam se vyskytne nějaký ten zcela neškodný duch, u kterého tady ale člověk nemá šanci mít strach nebo cítit aspoň nějaké mrazení v zádech. Nic strašidelného či děsivého (na to, že se má jednat o horor) se tady vůbec nekoná. Takhle prostě ne"

Christie Priest – Mýtné

První polovina knihy byla pomalejší, ale bavila o dost víc než druhá půlka, která byla sice akčnější, ale zároveň působila jako dost solidní slátanina. Hodně mne bavila myšlenka toho, že se v oblasti močálů za záhadných okolností ztrácí lidi - to mi přišlo úžasně tajemné a atmosférické. Ale ve chvíli, kdy autorka začala detailněji vysvětlovat, co za tím stojí a jak se to určité postavy snaží vyřešit, nějak jsem to autorce nedokázala úplně na 100 % věřit. Navíc některé věci tu nebyly podle mne srozumitelně vysvětlené. Nebo byly vysvětlené jen dost fádně a povrchově, takže mi chyběly některé souvislosti. Autorka sice už má na kontě řadu knih, ale přesto na mne Mýtné působilo dost nevypsaným, školáckým dojmem. Některé věci tu byly popsané a vyjádřené dost naivně a jaksi neobratně, kostrbatě. Knihu tedy hodnotím jen průměrně. Skvělý potenciál, ale za mne nevyužitý.

Paula Daly – Co jsi to za matku?

U této knihy mi jednak neseděl styl psaní a trvalo mi hodně dlouho, než jsem se začetla, ale také jsem měla jiné představy, co se žánru týká. Na to, že se jedná údajně o thriller, se tu až moc řešily vztahy mezi postavami - celkově mi to tak přišlo jako psychologický román s detektivní/thrillerovou zápletkou než čistokrevný thriller. Některé scény mi tu navíc připadaly pojaté trochu zmatečně. Děje se tu až moc náhod a některé věci mi přišly trochu přitažené za vlasy. Hlavní pointa příběhu je od určité chvíle jaksi předvídatelná. Také mi neseděly některé postavy - svým chováním, svými reakcemi, svým myšlením. Tohle je dost průměrná (skoro podprůměrná) kniha, která mi v hlavě nezůstala příliš dlouho a neseděla mi.

Jason Dark – John Sinclair: Tanec zatracených

Příběhy s Johnem Sinclairem jsem četla naposled někdy v pubertě a tehdy mne to docela bavilo. Teď jsem se k tomu dostala někdy po 15 letech a podivuju se nad tím, jak nízké nároky jsem na knihy kdysi měla. Dějová linka Tance zatracených nedává kdoví jaký smysl, nemá to hlavu a patu. Sinclairovi všechno prochází na první dobrou - všechno ví, všechno zná, nic ho nepřekvapí. O nějaké strašidelnosti, kterou by člověk čekal u hororů, se nedá vůbec mluvit. Celkově to působí jako béčková slátanina či velmi slabá pohádka pro dospělé. Už nikdy víc!

Kimberly McCreight – Tam, kde ji našli

Autorka přišla se zajímavým námětem a celou zápletku se jí podařilo vymyslet velmi dobře. Ale s čím jsem měla problém, bylo to množství postav. Řada postav mi děsně splývala dohromady a já se často zasekávala na tom, kdo je kdo a o kom je zrovna řeč. A to mi při čtení připadalo dost otravné a děsně mne to zpomalovalo. Přitom nemohu říct, že by mne kniha jako taková nudila. Na to nejdůležitější čtenář dostane naštěstí v závěru odpověď. Vzhledem k množstí dějových linek jsem ale občas měla dojem, že se také trochu ztrácím, nedokázala jsem si vzpomenout na všechny detaily a spojit si všechny souvislosti. Námět super, je to čtivé a konec uspokojivý, ale úplně mi nesedělo velké množství postav a hodně dějových linií, protože jsem se občas ztrácela.

To by bylo ode mne pro dnešek a pro letošní rok vše. A jaký byl váš knižní rok 2020? Určitě se podělte do komentářů. ;-)

Mějte se hezky a do nového roku vám přeji vše nejlepší

Joli