RECENZE: Lauri a Jaako Ahonenovi – Sojčák

Název: Sojčák

Název v originále: Pikku Nähi

Autor: Lauri a Jaako Ahonenovi

Série: -

Nakladatelství: Argo

Rok vydání: 2016

Počet stran: 128

Tak se mi konečně do rukou dostal komiks Sojčák, který když u nás vyšel, byl hodně vidět a spousta lidí ho vychvalovala až do nebes. A já jsem ráda, že se můžu zařadit do zástupu těch, kdo jsou z tohoto příběhu fakt nadšení. Protože i já jsem nadšená!



Malý Sojčák žije se svou matkou v honosném domě. Žijí tam však zcela izolování od okolního světa – to proto, aby na ně nemohli zlí ptáci. Jak dlouho se to ale dá vydržet? A jaké představy o světě to v malém Sojčákovi může vůbec vyvolávat?

Co se počtu stran a množství textu týká, je Sojčák vskutku kratičkým komiksem. Přesto se pomocí naprosto dokonalé kresby a i s pomocí malého počtu slov podařilo Lauře a Jaakovi Ahonenovým dát dohromady silný emocionální střípek ze života matky a syna, který rozhodně bude silně útočit na vaše emoce.

Příběh sám o sobě není nijak složitý či komplikovaný. Ale sdělení samotného příběhu mne zasáhlo do hloubi duše a já nad knihou přemítala ještě dlouho po zaklapnutí poslední stránky. Jsem fascinovaná tím, jakým způsobem se to autorům vůbec povedlo. Vymyslet a zpracovat příběh, který je sice krátký, ale s takovým dopadem na čtenářovy emoce, se Ahonenovým podařilo na výbornou a já jen smekám pomyslný klobouk. Upřímně jsem nevěděla, co od knihy mohu očekávat, a ve výsledku mne Sojčák překvapil právě tímhle. Plocha, na níž je příběh vyprávěn, není velká, a přesto mne kniha silně zasáhla. Ty emoce, co ve mne kniha zanechala, budou ve mně přetrvávat ještě dlouho.

Už samotná obálka naznačuje (a celá kniha to jen potvrzuje), že nejde o vůbec veselé čtení. Drtivá většina kreseb je laděna do tmavých tónů – šedá, černá a hnědá barva zde dominují na plné čáře. Kombinace těchto tmavých, tlumených barev jde ruku v ruce s neutěšenými, sklíčenými a vyděšenými výrazy vyzařujícími z obličeje hlavního hrdiny Sojčáka, který má na starosti péči jednak o svoji nemocnou maminku, jednak o dům samotný. A vůbec celý příběh a celá pointa je neutěšená a sklíčená.

Emoce z této knihy sálají na každé straně a každý vnímavější čtenář je musí cítit téměř z každého obrázku. Je k neuvěření, s jakou precizností dokázali autoři vetknout emoce i do portrétů, které v Sojčákově domě visí na zdech a které malý ptáček oprašuje.

Co mne rozhodně zaujalo, byla poznámka na zadní straně obálky, která přirovnává tuto knihu ke kombinaci Kafky a Disneyho. A ono na tom opravdu něco bude - tento komiks je v určitých aspektech je milý, až roztomilý jako kreslené filmy Walta Disneyho, ale zároveň je hodně melancholický a temný jako díla Franze Kafky. Běžně bývám k podobným přirovnáním dost skeptická, ale tady se to podle mne povedlo.

Tuto knihu rozhodně doporučuju všem, bez ohledu na to, zda běžně komiksy čtete nebo ne. Myslím si, že tento příběh dokáže ocenit každý, kdo má rád trochu příběhy, které jsou trochu temnějšího ražení, temnější atmosféry. Rozhodně dávám 100 % a věřím tomu, že se k této knize ještě několikrát vrátím.