RECENZE: Pavel Bareš - Projekt Kronos

Název: Projekt Kronos

Název v originále: Projekt Kronos

Autor: Pavel Bareš

Série: Projekt Kronos (1. díl)

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2017

Počet stran: 564

Projekt Kronos byl jednou z těch knih, u kterých jsem váhala, zda se do ní mám pustit, nebo ne. Kniha byla vidět úplně všude a já se znám - když mám pak velká očekávání, bývám často zklamaná. A tak jsem ráda, že to nebyl případ této knihy. Ano, i já jsem propadla tomuto fenoménu. Více v dnešní recenzi.

Rok 2052. Nedávno proběhnuvší válka mnoho zničila a na Zemi zbývá jen několik posledních soběstačných měst. Mezi nimi je i Attiona City, kde kvůli přelidnění vznikla takzvaná Plošina, která rozdělila společnost na dvě skupiny. Horní část města obývají jen prominenti, zatímco spodní část zvaná Downtown je plná obyvatel, kteří jsou s každým dnem zoufalejší a zbědovanější. Je zde skoro pořád tma, špatné jídlo a spousta živořících lidí, kteří navíc začínají umírat na záhadnou nemoc, na kterou neexistuje lék. Do toho tu bují zločinnost, která ohrožuje kdekoho. Občanská válka jen a jen vypuknout. Třešinku na pomyslném dortu představují tzv. sehirové – jedinci nadaní určitými schopnostmi, které z těchto lidí dělají hrdiny. A tyto jedince se snaží za účelem likvidace lovit přísně utajovaná organizace sídlící nad Plošinou. Zkombinujte toto vše dohromady a tikající bomba čekající na výbuch je na světě. Troufnete si ponořit se do tohoto nelítostného světa?

Projekt Kronos zaznamenal hned po svém vydání značné, především kladné ohlasy. A já se tomu nemohu divit. Pavel Bareš nás přivádí do nového, dosti spletitého světa, do něhož je čtenář vhozen hned od první stránky, a to bez sebemenších záchytných bodů – jako neplavec do vody spolu s radou „uč se za pochodu“. Stejným způsobem to funguje i zde. Žádné intro, které by vás seznámilo nejdřív s prostředím a za kterým by teprve potom následoval děj. O novém světě se dozvídáme postupně tak, jak zrovna ubíhá děj a jak to příležitosti autorovi umožňují.

Začátek knihy by se vám tudíž mohl zdát příliš komplikovaný, zdánlivě nesourodý a zprvu nepochopitelný. Tomu nepomáhá ani to, že autor si pro svůj příběh zvolil celkem velké množství postav, které jsou ovšem pro vývoj děje důležité. Nemusíte se však bát toho, že by se jednalo o nějakou slátaninu. Všechno totiž postupně do sebe zapadá a celková komplikovanost děje dostává postupně smysl. A já na konci jen zírala jako puk, jak to ten autor dokázal všecko vymyslet. Smekla jsem pomyslný klobouček a už se nemohu dočkat, až se mi do rukou dostane pokračování. Pokud jste již knihu začali a máte pocit, že vám nedává nic smysl, vytrvejte ve čtení, stojí to doopravdy za to.

Co mne na knize fascinovalo, byl způsob, jak autor zobrazuje společnost naší budoucnosti. I přesto, že se technologie značně posouvají, charakterové vlastnosti lidí očividně zůstávají stále stejné. Bohatí stále baží po moci a majetku, nehledí na chudé, kteří žijí izolovaně kdesi pod Plošinou. Chudí pak žijí skoro jako méněcenní – ohrožovaní nemocemi, hladem a to na místě, kam nedosáhne slunce a kde není ani pořádný vzduch k dýchání. Hlavně, že ta „lepší“ vrstva žije na té „správné“ straně Plošiny, kde je snazší předstírat, že se jich problémy Downtownerů netýkají. Takové to sobecké jednání ve stylu „ostatní mne nezajímají, hlavně že já jsem v pořádku“ tu na mne silně zapůsobilo. Nevím, do jaké míry to byl autorův záměr, ale bilo to tu značně do očí a myslím, že se Pavlu Barešovi podařilo tento motiv zpracovat velmi dobře.

Zároveň tu autor skvěle zapracoval i další nechvalně známé rysy lidské povahy – touhu po odplatě, alibismus, oportunismus, touhu po moci. Není to však jen negativní – na druhé straně se nám tu objevuje i přátelství, láska, loajalita, ochota pomoc, snaha zachránit jiné.

Nerada bych však, abyste si mysleli, že se jedná o nějaké moralistní dílo. Tak to určitě není. Jedná se o vedlejší „produkt“ skvělého sci-fi románu o různých skupinách lidí, kteří bojují mezi sebou, sami o sebe, o přežití.

Zároveň musím ocenit fakt, že i když je kniha dějově spletitá, neztrácí příběh na čtivosti, spádu a akčnosti. Ba naopak – s blížícím se koncem získává kniha ty správné grády a končí fakt neskutečně. Autor se zároveň s ničím nemazlí – krev zde teče po hektolitrech a těla jsou zde lámána s naprostou samozřejmostí. Také ho musím pochválit za to, jak skvěle vykreslil jednotlivé postavy a každému přesvědčivě vdechl život, jako by to nebyly jen postavy na papíře, ale skuteční lidé.

Z knihy jsem byla nakonec nadšená; knize dávám 80 % (z hodnocení odečten začátek, který byl pro mne trochu těžší) a určitě doporučuju vaší pozornosti.