RECENZE: S. Jae-Jonesová - Píseň zimy

Název: Píseň zimy

Název v originále: Wintersong

Autor: S. Jae-Jonesová

Série: Wintersong

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání: 2017

Počet stran: 391

Kniha Píseň zimy byla jednou z posledních, kterou jsem četla v loňském roce, a stala se také jedním z nečekaných překvapení. Kniha mne lákala svou anotací, ale váhala jsem - četla jsem různé rozporuplné reakce a já nechtěla být zklamaná. Nakonec jsem se do knihy pustila a zklamaná jsem rozhodně nebyla. Další mé dojmy si můžete přečíst v mé dnešní recenzi.


Liz a Käthe žijí se svými rodiči, babičkou a bratrem v hostinci, kde vypomáhají s rodinnou živností. Už od mala poslouchají obě sestry od své babičky vyprávění o tajemném Králi duchů a o tom, že si v určitou část roku musí dávat velký pozor, aby je Král neunesl. Čím jsou ale sestry starší, tím míň to berou vážně. To se však změní, když Käthe jednoho dne zmizí. A jen Liz ví, kde ji má hledat. Aby svoji sestru zachránila, nabízí Liz Králi duchů svůj život výměnou za život své sestry. Přijme Král duchů tuto oběť? A dokáže Liz nakonec zachránit i samu sebe?

Tato kniha byla pro mne jedním velkým překvapením. Je sice pravda, že zápletku „muž a nezkušená dívka, kteří po sobě touží emocionálně, sexuálně, fyzicky“ jsme mohli vidět už nesčetněkrát dříve, ale to zasazení do světa a mystiky krále duchů, to mne prostě bavilo a to jsem si užívala. V tomto ohledu byla kniha o dost jiná, než to, co jsem doteď kdy četla, a proto za tento aspekt ráda Písni zimy připíšu plusové body.

Způsob, jakým je kniha napsána, nutí čtenáře, aby četl příběh pomalejším a pozornějším tempem. To ovšem není vůbec na škodu, protože to tak člověku umožňuje lépe nasávat snovou a poetickou atmosféru celého příběhu a lépe vnímat jednotlivé detaily. Ta nepatrná hranice mezi realitou, poetičností a snovostí je tu perfektně zachycená. A právě tato tenká hranice je jedním z těch hlavních důvodů, proč by čtenář měl při čtení trochu zpomalit a zpozornět. Rychlé čtení a přeskakování slov či snad celých pasáží by mohlo mít za následek, že třeba neporozumíte některým souvislostem. Osobně to však považuji za skvěle zvolený způsob psaní – právě proto, že vás kniha sama přiměje zpomalit, užívat si čtení, užívat si prostředí, atmosféru, to tajemno hraničící se strašidelností.

Trochu mne proto mrzel závěr knihy, který se mi místy zdál zdlouhavý, a některé pasáže mi přišly lehce zmatené, že jsem si je musela číst dvakrát (a nebylo to podle mne dáno tou tenkou hranicí mezi realitou a snem). Každopádně jako celek mne kniha neskutečně okouzlila a já si ji užívala.

Čtenář se zároveň neubrání tomu, aby si nevzpomněl na slavnou báseň Johanna Wolfganga Goetha Král duchů – a vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších básní vůbec, o to nadšenější z celé knihy jsem. Autorka se zde také odkazuje k básním Christiny Rossetti, z nichž dějově vychází a které celý děj skvěle stmelují dohromady.

Opravdu jsem netušila, že budu z Písně zimy tak strašně moc nadšená. Nakonec dávám knize 80 % kvůli tomu závěru a kvůli své víře (a naději), že druhý díl bude ještě o kus lepší a já budu moci hodnotit výše. Tuto knihu nicméně doporučuji a už teď se těším, až u nás vyjde druhý díl. (Už aby to bylo!)