RECENZE: Jojo Moyes - Život po tobě

Název: Život po tobě

Název v originále: After you

Autor: Jojo Moyes

Série: Než jsem tě poznala

Nakladatelství: Ikar

Rok vydání: 2015

Počet stran: 394

Dnes bych se ráda blíže podívala na pokračování knihy Než jsem tě poznala, kterou jsem zde ve své poslední recenzi tak vychvalovala. Obávám se však, že dneska na slova chvály dojde jen v omezené míře. Proč, to se dozvíte v mé recenzi.



Román Život po tobě je volným pokračování autorčina bestselleru Než jsem tě poznala a soustředí se na život naší „staré, známé“ hrdinky Lou Clarkové. Lou se v současné době bezcílně potácí svým životem ve snaze vzpamatovat se z událostí, o kterých jsme četli již dříve. Bohužel se Louise nedaří žít tím způsobem, kterým by chtěla a jak to slíbila Willovi. Do života jí ale velmi nečekaně vstupují dva noví lidé, kteří silně ovlivní další Louisino putování. Jednak se seznamuje se záchranářem Samem, tajemným mužem, který se taktéž pere se svými démony minulosti, a dále se tu zčistajasna zjevuje mladičká Lily – nespoutaná, divoká dcera Willa Traynora, o které Willova rodina do této doby vůbec nevěděla, včetně samotného Willa. Není tedy třeba dodávat, že obě události s Lou pěkně zamávají.

Do knihy Život po tobě jsem šla s obavami a lehkou nedůvěrou, zda se tento román bude moci s prvním dílem série jakkoliv poměřovat. Zda se mu aspoň trochu vyrovná a zda mu bude dělat čest. Nutno totiž podotknout, že autorka si sama sobě knihou Než jsem tě poznala nastavila laťku velmi vysoko. A bohužel musím konstatovat, že se Životem po tobě této laťce moc nepřiblížila. Pojďme se nyní podívat na to, proč.

Dějově se mi kniha zdá zbytečně natahovaná, působí velmi vynuceně, jako nastavovaná kaše. Zatímco první díl byl dějem, akcí nabitý téměř po celou dobu, v Životě po tobě se mi zdá, že se Lou skoro nikam neposouvá, nemá žádný cíl. První dvě třetiny si jen tak plynou bez nějakého dějového směřování, nikam se to nevyvíjí. Až poslední třetina je dějově nadupaná, jak jsme byli zvyklí v Než jsem tě poznala.

Samotná Lou pak již není tou Lou, kterou jsme opustili na konci Než jsem tě poznala. Chová se jako nesnesitelná fňukna, která se schovává za sebe samu a hledá opět výmluvy, aby se nemusela pustit do toho života, jaký Willovi slíbila žít. Je taková nemastná neslaná, nudná, chybí jí ten vtip, který jsem obdivovala v Než jsem tě poznala. Plácá se na místě pořád dokola. Ano, chápeme, že se jí stala ošklivá věc, ale i tak není nutné se v knize o tom rozepisovat tak detailně a pitvat to až na dřeň, opakovat stále tytéž motivy a myšlenky, recyklovat vše dokola – velmi rychle se to omrzí a začne to nudit. Vzato kolem a kolem, přijde mi, že Louina osobnost změnila neúměrně tomu, co se jí přihodilo.

Některé věci, které se Lou děly, mi připadaly nucené a trochu přitažené za vlasy, třebas ten pád a vlastně i to, co se nakonec stalo Samovi a také ta práce, která jí byla nabídnuta. Tohle aby se dělo jedné postavě v tak krátké době? Opravdu? Zároveň mne mrzí, že se autorka nevyhnula ani některým klišé a některým scénám, v nichž se Louisa chová jako nevyzrálá puberťačka. Člověk by řekl, že po událostech, které si zažila, bude mít tuhle fázi již dávno za sebou.

Nyní se ale konečně přesuňme k tomu pozitivnímu. Jedna z těch věcí, co mne bavily, byla postava Lily. Měla sice problematickou povahu, ale kdo v pubertě nemá? Bylo to s ní jako na houpačce. Chvílemi se chovala jako strašně fajn holka, chytrá, milá, všímavá. Chvílemi však byla oprsklá, neurvalá, drzá. Každopádně v momentě, kdy se detailněji dozvídáme její osud, je nám jí vlastně líto, protože se zapletla se špatnými lidmi a neměla dlouho po svém bohu někoho, kdo by jí pomohl.

Dalším pozitivem bylo pro mne usmíření mezi rodiči Lou Clarkové, přišlo mi to strašně roztomilé. Coby vedlejší linku sledujeme Louisinu matku, jak se snaží se nějak seberealizovat. Někomu by se mohlo zdá, že zde autorka tlačila na pilu, když přišlo na feminismus. Mě to svým způsobem bavilo, jak se paní Clarková snaží z pozice domácí putičky najít si cestu a nebýt tou domácí hospodyní, od které se čeká jen to, že bude stát jen u dřezu či u plotny. Její cesta k seberealizaci možná nebyla dokonalá a pro jejího manžela to rozhodně nebylo snadné, ale i tak oceňuji její snahu. A ten závěr s jejím manželem mne prostě dostal.

Na závěr bych ráda zmínila Samovu kolegyni ze sanitky Danu, která byla správně řízná a stala se skvělým oživením celé knihy.

Nakonec dávám 50 % - kniha měla pár světlých momentů, ale také tam bylo dost problematických pasáží. Ve výsledku tak ani nedokážu říct, zda bych knihu doporučila, nebo ne.