RECENZE: Jojo Moyes - Než jsem tě poznala

Název: Než jsem tě poznala

Název v originále: Me before you

Autor: Jojo Moyes

Série: Než jsem tě poznala

Nakladatelství: Ikar

Rok vydání: 2012

Počet stran: 406

Romanticky laděná literatura, či literatura pro ženy není něčím, co bych pravidelně vyhledávala. Jojo Moyes se svými knihami však zaznamenává takový úspěch, že jsem se rozhodla nakonec její dílo vyzkoušet a udělat si vlastní obrázek o tom, proč je autorka vlastně tak úspěšná a co na jejích knihách asi vidí ostatní. Vrhla jsem se tedy na první díl v její sérii Než jsem tě poznala a přiznávám, že i já jsem z knihy nadšená. Více v dnešní recenzi.

Louisa Clarková přichází o práci v kavárně a je donucena hledat si nové zaměstnání. Ke svému překvapení je přijata jako osobní asistentka Willa Traynora, který je od dopravní nehody před pár lety ochrnutý a je upoután coby kvadruplegik na invalidní vozík. Proč si však rodina vybrala právě Louisu, která s ošetřovatelstvím nemá žádné zkušenosti? A uspěje ve svém náročném úkolu, který jí byl přidělen?

První setkání Louisy a Willa rozhodně není takové, jak si mladičká Lou představovala. Starat se o handicapovaného člověka není jistě snadné, ale ani samotný Will to Louise nijak neusnadňuje. Je protivný, chová se odtažitě, na vše odpovídá sarkasticky, propadá se do stavů deprese. A snad právě proto, že je Louisa jeho pravým opakem – veselá, optimistická, plná energie, – se na ni upínají naděje rodiny Traynorových, že ona bude tím pravým pro jejich syna Willa, který pomalu, ale jistě ztrácí vůli žít.

Rozhodně není s podivem, že tato kniha zaznamenala tak velký úspěch. Moyesová vytvořila silný, ale přesto velmi citlivý příběh o přežití, přežívání, vůli žít, ale i naopak o tom, co člověku vůli žít bere – o chvílích, kdy to člověk vzdává. A jak s tím naloží jeho okolí? Nezapomíná se ani na příběh o tom, co jsou ostatní schopni a ochotni udělat, aby tomu druhému pomohli, ulehčili jeho trápení – po té fyzické, ale i psychické stránce.

Autorka zde velmi nenásilnou formou vykreslila dva naprosto různé lidi, kteří k životu přistupují zcela opačně. Louisa je člověk, který má možnosti žít si po svém. Je zdravá a mohla by dělat cokoliv, co by ji napadlo, ale vůbec té šance nevyužívá – naopak si ráda užívá svého poklidného, zcela obyčejného života, který postrádá jakékoliv nečekané zvraty či dobrodružství. Je zaběhlá do své neměnné rutiny a je s ní zcela spokojená. Naproti tomu je zde Will, který byl zvyklý žít bohatým životem plným dobrodružství a rád by v tom pokračoval, ale jeho handicap mu v tom zabraňuje. O to víc ho dráždí, když vidí, jak Louisa mrhá svým životem. Střet těchto dvou životů, náhledů je zde naprosto skvostně zachycený. A já jako čtenář jsem si to zcela užívala. Jako přesah knihy vidím především Willův přístup k životu – žít, prožívat věci naplno je daleko důležitější a o mnoho smysluplnější, než když jen tak bezcílně přežíváte ve své bezpečné bublině.

Zároveň je zde zachycen pohled druhé strany – rodiny, která jen přihlíží, jak jejich blízký strádá, a nikdo z příbuzných mu přes veškerou snahu nedokáže pomoci. Tato bezmoc zde prosakuje velmi silně a s každou scénou, každým rozhovorem útočí na čtenářovy emoce. Je vůbec možné pro rodinu se smířit s tím, když jejich bližní ztrácí veškeré naděje a vzdává svůj boj? Čtenář má rozhodně nad čím přemýšlet. Jak se zároveň dá bojovat s předsudky a odsouzením, které vám dávají najevo všichni vaši sousedé, kteří vědí, co se u vás doma děje, ale kteří nerozumí do detailů všem vašim rozhodnutím? Je lehké soudit druhé, když nejste v jejich situaci. Moyesová tuto situaci však nepojímá jako přísný mravokárce. Nečekejte ani žádný přehnaný patos. Autorka zde jen popisuje osudy jedné rodiny tak, jak se jim vše přihodilo. Jakékoliv soudy a emocionální výlevy sama nepřináší, to nechává na čtenářích.

Skvěle napsané, citlivé, emotivní. Dávám 100 % a doporučuji.