Název: Prokletí (Jaro komisaře Ricciardiho)
Název v originále: La Condanna del Sangue. La Primavera del Commissario Ricciardi
Autor: Maurizio de Giovanni
Série: komisař Ricciardi
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 286
Určitě sami znáte ten pocit, když se vám do rukou dostane další díl z vaší oblíbené série. A tak jsem i já byla nadšená, když jsem se konečně mohl pustit do druhého dílu ze série o komisaři Ricciardim, kterého jsem si zamilovala. Jak se mi tento díl líbil, si můžete přečíst v mé dnešní recenzi.
Probouzející se jaro může být pro kdekoho příslibem nových začátků. Ne však pro Carmelu Caliseovou – starou ženu, kterou kdosi v jejím vlastním bytě brutálně umlátil k smrti. Komu však mohla být trnem v oku neškodně vyhlížející stařenka, která se živila vykládáním tarotu? Nebo to snad nebyla její jediná živnost? Na tyto otázky se snaží odpovědět elitní, byť velmi podivínský komisař neapolské policie Luigi Ricciardi. Uspěje?
Hned v úvodu se přiznám, že začátek této knihy, která je volným pokračováním série o komisaři Ricciardim, byl pro mne poněkud zmatený. Především to bylo z toho důvodu, že nám autor představuje hodně nových postav, a pro mne bylo zpočátku docela těžké jednotlivé postavy od sebe odlišovat. Naštěstí jsem se ale nakonec mezi jednotlivými charaktery zorientovala a jediné mírné negativum knihy tak brzy odpadlo. Proto se tak mohu na dalších řádcích vrhnout na pozitiva a chválit.
Čeho si v knize cením, je fakt, že jsem vůbec neodhadla pachatele a jeho motiv, který byl popravdě řečeno poněkud celkem zvrácený. A já ho absolutně nečekala. O to víc jsem si knihu užila, protože pro mne přichystala nejedno překvapení. Autor – co se týká pointy – schválně čtenáře hned několikrát svádí na scestí. Zahrává si s vámi tak dobře, že máte častokrát pocit, že víte, na čem jste, aby pak autor přišel s nečekaným rozuzlením a vy zjistili, že jste se celou dobu mýlili. Já mám tento způsob vyprávění na detektivkách ráda a de Giovannimu se to opravdu povedlo.
Zároveň je nutné zmínit, že byť se jedná o detektivku a komisař vyšetřuje brutální vraždu, je celková atmosféra knihy přesto vskutku poklidná, nejde o žádnou divočinu. O to víc tak vynikne krutost vraždy, smrt je tu syrově popsaná a celkově klidná atmosféra knihy tak tvoří vůči smrti velmi silný kontrast. Tato protikladnost je pro mne velmi příjemným „ozvláštněním“ románu a považuji to za velké plus knihy.
Čím mne autor rozhodně potěšil, je fakt, že v této knize dal prostor pro rozvíjení vztahu mezi Ricciardim a dívkou Enrikou, která bydlí v domě hned naproti Ricciardimu a s níž jsme se seznámili již v předchozím díle. Nejde o žádnou prvoplánovou milostnou linku, nedejte se zmást. Mezi Luigim a Enrikou přesto panuje poněkud zvláštní, ale silně se rozvíjející pouto. Byť jsou oba jeden před druhým velmi plaší, neschopni pro svou plachost spolu komunikovat, cítí jeden k druhému jistou náklonnost a jsou jeden pro druhého důležití. Zvlášť pro Ricciardiho je Enrika důležitá. Sám má život obtěžkán svým nechtěným darem vídat mrtvé lidi v posledních chvílích jejich života, ale Enrika pro něj představuje jakýsi středobod jeho světa. Takový klidný ostrůvek, kde Ricciardi může být sám sebou a na chvíli na svůj dar-nedar zapomenout. Nejsem si jista, zda se mi jejich vztah podařilo popsat dostatečně srozumitelně, nicméně doufám, že si ti dva k sobě jednoho dne najdou cestu.
Knihu jsem si moc užila, dávám 100 % a doporučuji. (A taktéž doufám, že u nás co nejdříve vyjde další díl.)
Žádné komentáře:
Okomentovat