RECENZE: S. Jae-Jones – Píseň stínů

Název: Píseň stínů

Název v originále: Shadowsong

Autor: S. Jae-Jones

Série: Píseň stínů (druhý díl)

Nakladatelství: CooBoo

Rok vydání: 2018

Počet stran: 350

Na tuto knihu jsem se těšila hodně dlouho, takže si možná umíte představit, jak jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že kniha konečně u nás vyjde. A jak se mi líbila, to zjistíte v mé dnešní recenzi.



Uběhlo půl roku, co se Liesl podařilo uniknout z podzemní skřetí říše. Vrací se zpět do rodinného hostince a dělá všechno proto, aby zapomněla na vše, co s Králem duchů v podzemí prožila. Její povaha je ale stále impulzivní a nestálá, takže snášet její výkyvy je pro ostatní členy rodiny skoro nesnesitelné. Zvlášť pro Käthe, která jediná tuší, co si Liesl vytrpěla. Situaci nepomáhá ani to, když se Liesl a Käthe setkávají ve Vídni s bratrem Josefem, mezi nímž a Liesl vzniká přes veškeré dřívější vazby hluboká propast. Dokáže Liesl čelit své nevyzpytatelné povaze? Dokáže čelit Josefovým výčitkám? A dokáže se postavit čelem Králi duchů a divokému honu, který se na ni chystá?

Píseň stínů byla pro mne dlouho očekávanou knihou a byla jsem neskutečně natěšená, když se mi dostala do rukou. Začítala jsem se do ní trochu s obavami, zda nebudu zklamaná, protože první díl byl naprosto skvělý a já z něj byla naprosto nadšená. Nakonec v mém hodnocení Píseň stínů nedopadla vůbec špatně. Ale…

Už na začátku knihy nás autorka varuje, že na rozdíl od Písně zimy se Píseň stínů věnuje tématu sebepoškozování a mentálních nemocí a že pro některé citlivější čtenáře by to nemuselo být snadné čtení. A já musím souhlasit s tím, že tento aspekt je v knize velmi znát.

Atmosféra knihy je velmi temná, deprimující, melancholická, s výrazným sklonem k depresi. Autorka sama přiznává, že sama ve svém životě bojuje se svými démony – myslím, že na knize to bylo dost poznat, že si S. Jae-Jonesová některé věci tzv. nevycucala z prstu, ale že vychází z vlastních zkušeností a ví, o čem píše. A přiznám se, že to bylo skutečně těžké čtení. S každou přibývající stránkou bylo těžší a těžší pokračovat. Ne proto, že by byla kniha špatně napsaná nebo by nebyla čtivá. Byla prostě těžká svým tématem a tou ubíjející temnotou mysli.

Když se však za knihou ohlédnu, musím říct, že byla vlastně skvěle napsaná a byla velmi důstojným zakončením této duologie. Příběh jako takový se pěkně zacyklil a skončil vlastně tak, jak měl – logicky. Autorka zde ještě dodala určité detaily, které tak lépe pomohly vysvětlit celý ten svět a to, jak se král duchů stal králem duchů – jak to funguje. Takže z tohoto hlediska rozhodně dávám palec nahoru.

Také chválím to, že i v případě Písně stínů autorka skvěle balancuje na hraně snu a reality, jak to již zavedla v Písni zimy. Udržela si tu vysokou laťku i tady a já jsem za to moc ráda. Co jsem také ocenila, bylo větší zapojení postavy Käthe – mohli jsme konečně trochu víc nahlédnout do toho, jak události první knihy vnímala ona. Co si ona z těch událostí pamatovala a jak na ni zapůsobily Liesliny činy.

Celkově hodnotím knihu 4 hvězdami (80 %). Kniha se mi četla trochu hůř než Píseň zimy a potřebovala jsem více času na to, abych všechno pořádně vstřebala. Každopádně pokud se vám líbil první díl, rozhodně by vás ten druhý díl neměl minout.