RECENZE: Ransom Riggs - Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Název: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Název v originále: Miss Peregrin's home for peculiar children

Autor: Ransom Riggs

Série: Sirotčinec slečny Peregrinové (1. díl)

Nakladatelství: Jota

Rok vydání: 2012

Počet stran: 357

Sirotčinec slečny Peregrinové se v době svého vydání těšil velké pozornosti. Ke mně se však kniha dostala až teď, po několika letech, kdy veškerá případná "pobláznění" okolo tohoto určitého fenoménu již dávno opadla. Každopádně musím přiznat, že i já jsem podlehla a začátek této nezvyklé série jsem si strašně moc užila!



Jacob Portman je šestnáctiletý chlapec, který se vyrovnává s těžkou životní situací. Jeho milovaný dědeček Abe zemřel za velmi podivných okolností a Jacob byl toho svědkem. Před svou smrtí předal starý muž svému vnukovi poslední vzkaz a prosbu – aby našel ostrov a Sirotčinec, kde Abe coby malý chlapec vyrůstal. Jsou však ostrov a Sirotčinec skutečné? A co všechny ty příběhy o podivných dětech a nestvůrách, které Abe Jacobovi vyprávěl? Jsou příběhy reálné, nebo jde jen o výplody fantazie starého, nemocného muže, který si v životě prošel mnoha těžkými životními událostmi? To všechno se Jacob snaží zjistit. Je však připraven čelit pravdě?

Hned v počátku musím říct, že jsem měla od knihy určitá očekávání, ale čtení Sirotčince mi nakonec nabídlo daleko víc, než jsem si vůbec představovala. Autor vytvořil velmi podivný, skoro bych řekla „magický“ svět, který je v knize zcela věrohodně a přesvědčivě vykreslený. Celý svět vám je ukázán s naprostou samozřejmostí, jako by nešlo o nic mimořádného, a vy máte skoro chuť stát se součástí tohoto nezvyklého univerza a nikdy ho neopustit, byť se jedná o univerzum nebezpečné, s mnoha nástrahami. Riggs pojímá a zobrazuje tuto svoji realitu jako skutečnou, nedílnou součást našeho světa a to tak podmanivě, že čtenář autorovi věří úplně každé slovo. Riggsův smysl pro fantazii se mi zdá neskutečně fascinující.

Kniha nabízí tajuplnou, místy až mysteriózní atmosféru. Příběh není sice vysloveně strašidelný, že by se čtenář bál jít potmě spát, ale již od samého začátku podvědomě vnímáte, že autor vměstnal mezi řádky něco děsivého, něco nepopsatelného, neuchopitelného, co se dějem táhne jako temná, neviditelná nitka, která tahá za vaše nervy a jemně vám je cuchá. A to se autorovi podařilo udržet celou dobu až do úplného konce. Čtenář tak pociťuje příjemné, mírné mrazení v zádech. Tato tajemná atmosféra je o to víc umocněna naprosto skvostným, lehce ponurým grafickým zpracováním knihy. Román je doplněn o staré černobílé fotografie zobrazující místy znepokojivý obsah, čímž autor vhodně ozvláštnil již tak podivný příběh.

Je jedině dobře, že nakladatelství Jota zachovalo veškeré grafické ztvárnění, jak bylo vydáno v originále. Autor má fotografie (a jejich grafické zasazení do knihy) úzce spjaté s textem – jsou nedílnou součástí příběhu. Ty fotky, bože, ty fotky jsou tak výborně vybrané, že stále nevycházím z údivu! Tímto pojetím a celkovou atmosférou mi kniha trochu připomněla román Ve stínu černých ptáků od Cat Winters (mimochodem taktéž vyšlo u Joty). Takže pokud jste fanoušky Cat Winters, mohl by se vám líbit i Sirotčinec (a platí to samozřejmě i obráceně).

Jazykově je kniha dostupná jak dospělým, tak i mladším čtenářům. Text je napsaný živě, dynamicky a srozumitelně, ale ne zbytečně zjednodušeně, ne plytce či povrchně. Přirozeně plynoucí rozhovory a dějové vyprávění jsou střídány obraznými popisnými pasážemi, které však nestrhávají pozornost na sebe a nepřevažují na úkor plynulosti děje. Jak vyprávění s rozhovory, tak popisnější části se tu objevují ve víceméně harmonickém souladu – autor má obě složky rovnoměrně vybalancované, což je dalším z kladů této knihy.

Riggs nabízí řadu rozmanitých charakterů, každý se svými podivnostmi a trápeními tvoří unikátní střípek z nezvyklé koláže rozličných typů osobností. Čtenář má tak z čeho vybírat – koho si oblíbí? Kdo se mu zprotiví? Jaká schopnost by ho nejvíc lákala? Ať už si čtenář odpoví jakkoliv, přesah knihy se zde dá podle mého odvodit tak jako tak. Ať už ve svém životě potkáme kohokoliv neobvyklého (a nemusí mít žádné magické či nadpřirozené schopnosti), člověk by se měl snažit být tolerantní a hned neodsuzovat, když je někdo jiný.

Nevím, jestli autor vložil toto „poselství“ do knihy záměrně (protože ne, opravdu zde nenajdete žádné prvoplánové mirkodušínovské poučky), nebo to v knize vidím pouze já (tato možnost bude nejspíš ta správná). Ale ať už je to jakkoliv, jedná se rozhodně o naprosto skvělé čtení. Napínavé, dobrodružné, tajemné, místy temné, pohlcující. A já se už těším, až se vrhu na další díl. Dávám jasných 100 %, a pokud jste ještě nečetli, moc doporučuji.