RECENZE: Ursula Poznanski - Hlasy

Název: Hlasy

Název v originále: Stimmen

Autor: Ursula Poznanski

Série: Beatrice Kaspary

Nakladatelství: Knižní klub

Rok vydání: 2017

Počet stran: 327

Na knihy od Ursuly Poznanski jsem slyšela různé názory, kladné i záporné. A proto jsem si říkala, že je na čase, abych si na ni udělala názor i já sama. A proto jsem sáhla po knize Hlasy, která u nás vyšla během loňského roku. Jak se mi kniha líbila, si můžete přečíst v mé dnešní recenzi. Zároveň bych chtěla upozornit, že můj text by mohl obsahovat pro někoho spoilery, takže raději varuji předem.



V salcburské psychiatrické léčebně dochází k sérii brutálních vražd. Nabízí se automaticky řada otázek – kdo je pachatelem? Je to někdo z pacientů? Nebo někdo z lékařů? Jaký je motiv pachatele? A jakou souvislost s tím mají hlasy, které ve své hlavě slyší jeden z pacientů? Na tyto otázky se snaží odpovědět hlavní dvojice vyšetřovatelů Beatrice Kasparyová a Florin Wenninger. Čeho se dopátrají?

Na knihu rakouské autorky Ursuly Poznanski jsem se velmi těšila. Námět zněl lákavě a i žánr je mi velmi blízký. Proto je mi líto, že kniha nenaplnila veškerá má očekávání. Vezměme to ale popořadě.

Dějově začíná kniha velmi slibně. Ursula Poznanski rozjela celý příběh skvěle, čtenář se do knihy vpraví velmi rychle a snadno. Styl psaní je hned od začátku velmi svižný, lehký a čtivý. Autorka píše velmi jednoduše, nic zbytečně nekomplikuje kostrbatými dlouhými větami a těžkými myšlenkami. Zápletka se v první polovině příběhu rozvíjí několika směry a člověk je tak napjatý, jak to tedy nakonec celé bylo a proč. Rozuzlení či vysvětlení celé zápletky bylo celkem uspokojivé a já pachatele vůbec neodhadla, ani motiv. Za to si Poznanski určitě zaslouží pochvalu.

Pokud mne něco na knize mrzí, je ta druhá polovina před tím, než se dostaneme do samotného rozuzlení. Od poloviny knihy se mi text zdál trochu slabší, jako by autorka ztrácela dech. Přišlo mi, jako by se to snažila co nejvíce natahovat, než podle ní přijde ten pravý čas, aby konečně odhalila pachatele. Snad to autorka dělá proto, aby byl čtenář stále v napětí či nevědomí, ale mne to zde nevyhovovalo – respektive mi nesedl způsob, jakým to Poznanski zpracovala. Osobně bych spíše ocenila knihu trochu kratší, za to třeba nahuštěnější, bez hluchých plonkových míst. Tady je to jako na horské dráze. První polovina skvělá, druhá polovina nezáživná – a vlastně jen ten samotný kratičký závěr, kdy se dozvídáme pravdu, to zase trochu napravil.

Co se týká samotného případu a jeho vyšetřování, jde o klasickou detektivku, v níž policisté provádějí pátrání, prověřují stopy, vyslýchají kde koho, až se doberou nějakého výsledku. Autorka skvěle odvádí čtenářovu pozornost na scestí a vy tak dlouho nevíte, kdo tím pachatelem nakonec je. V první polovině knihy se to opravdu hodilo a bylo to ta vskutku na místě – za to musím Ursulu Poznanski také pochválit, to se jí vskutku povedlo. Pak opět přichází problém druhé poloviny příběhu, kdy mohla autorka trochu ubrat.

S čím jsem v knize také bojovala, byla dějová linka, která se zabývala rodinnými záležitostmi vyšetřovatelky Kasparyové a jejím milostným vztahem s kolegou Wenningerem. Přiznávám, že chyba je možná i na mé straně – předchozí romány s Kasparyovou jsem nečetla a možná mi tak něco uniklo. Nicméně tato linie zaměřující se na osobní život Kasparyové a Wenningera mi zde připadala navíc, byla podle mého zcela zbytečná, skoro nudná. Ačkoliv mi obě postavy byly jinak vcelku sympatické, jejich milostné pletky bych zde úplně vynechala.

Když se zamyslím nad zbývajícími postavami, většina mi byla popravdě řečeno úplně jedno, šli zcela mimo mě. Autorce se na malém prostoru nepodařilo je vykreslit tak, aby k nim čtenář jakkoliv přilnul a blíže se o ně zajímal – vyjma snad jedné z pacientek, jejíž osud nám Poznanski přiblížila nejvíc. Ale ani to podle mého moc nestačilo, aby si k vedlejším postavám čtenář vytvořil jakékoliv pouto.

Na závěr mi ještě zbyla jedna menší výtka. Jestli mne na knize něco zarazilo, byl to její název. Nevím, zda mi něco neuniklo, ale název Hlasy se mi v tomto případě zdá trochu zavádějící. Je možné, že to zmatení čtenářů je autorčiným záměrem, ale mně osobně se zdál ne úplně vyhovující vzhledem k obsahu knihy. Pokud byste měl někdo vysvětlení, proč by měla kniha nést zrovna název Hlasy – tak, aby to dávalo smyl vzhledem k tomu, jaké bylo rozuzlení případu, dejte mi když tak vědět, já se ráda přiučím. :-)

Celkově knihu hodnotím 50 %. Kniha se mi zdála průměrná – zápletka fajn, první půlka skvělá, styl psaní čtivý, ale většina postav představena jen povrchově, druhá polovina dějově trochu slabší, se zbytečnými dějovými linkami.