Název: Tekutý písek
Název v originále: Störst av allt
Autor: Malin Persson Giolito
Série: -
Nakladatel: Knižní klub
Rok vydání: 2017
Počet stran: 372
Dalo by se říci, že střelba na půdě školy je ve světě docela aktuální téma. O to víc mne téma této knihy zaujalo a při čtení celkem pohltilo, když se zkombinovalo s tématem viny, trestu a otázky, jak člověk může či nemůže vynášet soudy nad někým, koho nezná. Jak se s tímto tématem podle mého názoru dokázala popasovat autorka Malin Persson Giolito, to se může dočíst v mé dnešní recenzi.
Osmnáctiletá Maja Norbergová je obviněna z vraždy dvou svých spolužáků a z navádění k vraždě několika dalších. Nyní stojí před soudem a čeká, jakým směrem půjde její život v následujících letech. Bude odsouzena nebo omilostněna? A co víc – je vůbec vinna?
Tento psychologický román s prvky thrilleru sleduje příběh mladé Maji Norbergové, a to ve dvou dějových liniích. První z nich se odehrává v přítomnosti a popisuje průběh soudního procesu. V druhé dějové linii se pak vracíme do nedaleké minulosti, která nám osvětluje, co přesně se stalo, že byla Maja zatčena a stanula před soudem.
Každá linie nám nabízí trochu něco jiného. Zatímco v přítomnosti se noříme do Majiny mysli, duše a pomalu odkrýváme, co se jí honí hlavou a jak reaguje na to, že čelí před soudem tak vážným obviněným, v minulosti se naopak zaměřujeme na ostatní postavy a na děj samotný. Zjišťujeme tak veškeré souvislosti, jejichž pojítkem je pak právě Maja.
Autorka začíná příběh pomalu a zlehka. Ale čím víc se blížíme ke konci a k samotnému rozuzlení, tím jsou děj, atmosféra a vztahy mezi jednotlivými aktéry hutnější, napjatější, vyhrocenější. A o to náročnější pro mne čtení bylo – ke konci jsem si musela při čtení dávat pauzy, abych všechno vstřebala a ujasnila si, co přesně se stalo. Jedná se o velmi silné emocionální čtení, které vás zcela pohltí, a vy na něj budete muset pořád myslet, než ho přelouskáte až do konce. Kniha je velmi sugestivně napsaná. Maja prožívá tak silné okamžiky ve svém životě, že místy ani nedýcháte a říkáte si, jak je možné, že to všechno zvládla, nebo proč se z celé situace nepokoušela dostat už dřív, aby ji to nestáhlo až na dno?
Osobně musím říct, že jsem si víc užila linii odehrávající se v minulosti. Byť jsem v obou liniích našla pasáže, které by pro svou zbytečnou detailnost stály za zkrácení, zdál se mi především ten soudní proces zbytečně vleklý. „Minulá“ linka naopak (hlavně v závěru) vyniká skvělou gradací. Takže mám-li knize něco vytknout, je to poněkud pomalejší začátek a detailnost některých pasáží, které bych si uměla představit trochu proškrtanější.
Velkým plusem této knihy jsou pak postavy, respektive to, jak se je autorce podařilo výborně vykreslit až na samotnou dřeň. Maja samotná nejdříve působí jako dost nemastná, neslaná postava, ke které snad ani nelze přilnout. Ale čím víc ji poznáváte, tím víc si vás získává. Osobně jsem ji obdivovala za to, kolik toho vydržela ze strany svého přítele Sebastiana, s nímž bylo nelehké být – jakýkoliv vztah s ním byl psychicky náročný a na Maje bylo vidět, jak se to na ní podepisuje. A přestože je Sebastian komplikovaný, nevypočitatelný a psychicky nestabilní, Maja ho má natolik ráda, že mu chce pomoci, i když se kolikrát může zdát, že Sebastian žádnou pomoc nechce.
Jakou roli pak hrál on v celém soudním procesu? Byl to on, kvůli kterému je teď Maja v průšvihu? A jak celý soud tedy nakonec dopadne? Je skutečně ona tou vražedkyní, za kterou ji obžaloba má? Vina a trest. Toto téma považuji za největší a nejdůležitější přesah celého románu. Jsme si vždy stoprocentně jisti, že obviněný je skutečně vinen? Máme vůbec právo odsoudit někoho, koho dobře neznáme?
Tekutý písek je kniha, kterou rozhodně doporučuji. Nakonec dávám 80 %, kvůli rozvleklejšímu začátku a té současné lince, která mi připadala nezáživně napsaná, a pro některé pasáže, které se mi zdály zbytečně detailní. Ale určitě ji doporučuji k přečtení.
Dalo by se říci, že střelba na půdě školy je ve světě docela aktuální téma. O to víc mne téma této knihy zaujalo a při čtení celkem pohltilo, když se zkombinovalo s tématem viny, trestu a otázky, jak člověk může či nemůže vynášet soudy nad někým, koho nezná. Jak se s tímto tématem podle mého názoru dokázala popasovat autorka Malin Persson Giolito, to se může dočíst v mé dnešní recenzi.
Osmnáctiletá Maja Norbergová je obviněna z vraždy dvou svých spolužáků a z navádění k vraždě několika dalších. Nyní stojí před soudem a čeká, jakým směrem půjde její život v následujících letech. Bude odsouzena nebo omilostněna? A co víc – je vůbec vinna?
Tento psychologický román s prvky thrilleru sleduje příběh mladé Maji Norbergové, a to ve dvou dějových liniích. První z nich se odehrává v přítomnosti a popisuje průběh soudního procesu. V druhé dějové linii se pak vracíme do nedaleké minulosti, která nám osvětluje, co přesně se stalo, že byla Maja zatčena a stanula před soudem.
Každá linie nám nabízí trochu něco jiného. Zatímco v přítomnosti se noříme do Majiny mysli, duše a pomalu odkrýváme, co se jí honí hlavou a jak reaguje na to, že čelí před soudem tak vážným obviněným, v minulosti se naopak zaměřujeme na ostatní postavy a na děj samotný. Zjišťujeme tak veškeré souvislosti, jejichž pojítkem je pak právě Maja.
Autorka začíná příběh pomalu a zlehka. Ale čím víc se blížíme ke konci a k samotnému rozuzlení, tím jsou děj, atmosféra a vztahy mezi jednotlivými aktéry hutnější, napjatější, vyhrocenější. A o to náročnější pro mne čtení bylo – ke konci jsem si musela při čtení dávat pauzy, abych všechno vstřebala a ujasnila si, co přesně se stalo. Jedná se o velmi silné emocionální čtení, které vás zcela pohltí, a vy na něj budete muset pořád myslet, než ho přelouskáte až do konce. Kniha je velmi sugestivně napsaná. Maja prožívá tak silné okamžiky ve svém životě, že místy ani nedýcháte a říkáte si, jak je možné, že to všechno zvládla, nebo proč se z celé situace nepokoušela dostat už dřív, aby ji to nestáhlo až na dno?
Osobně musím říct, že jsem si víc užila linii odehrávající se v minulosti. Byť jsem v obou liniích našla pasáže, které by pro svou zbytečnou detailnost stály za zkrácení, zdál se mi především ten soudní proces zbytečně vleklý. „Minulá“ linka naopak (hlavně v závěru) vyniká skvělou gradací. Takže mám-li knize něco vytknout, je to poněkud pomalejší začátek a detailnost některých pasáží, které bych si uměla představit trochu proškrtanější.
Velkým plusem této knihy jsou pak postavy, respektive to, jak se je autorce podařilo výborně vykreslit až na samotnou dřeň. Maja samotná nejdříve působí jako dost nemastná, neslaná postava, ke které snad ani nelze přilnout. Ale čím víc ji poznáváte, tím víc si vás získává. Osobně jsem ji obdivovala za to, kolik toho vydržela ze strany svého přítele Sebastiana, s nímž bylo nelehké být – jakýkoliv vztah s ním byl psychicky náročný a na Maje bylo vidět, jak se to na ní podepisuje. A přestože je Sebastian komplikovaný, nevypočitatelný a psychicky nestabilní, Maja ho má natolik ráda, že mu chce pomoci, i když se kolikrát může zdát, že Sebastian žádnou pomoc nechce.
Jakou roli pak hrál on v celém soudním procesu? Byl to on, kvůli kterému je teď Maja v průšvihu? A jak celý soud tedy nakonec dopadne? Je skutečně ona tou vražedkyní, za kterou ji obžaloba má? Vina a trest. Toto téma považuji za největší a nejdůležitější přesah celého románu. Jsme si vždy stoprocentně jisti, že obviněný je skutečně vinen? Máme vůbec právo odsoudit někoho, koho dobře neznáme?
Tekutý písek je kniha, kterou rozhodně doporučuji. Nakonec dávám 80 %, kvůli rozvleklejšímu začátku a té současné lince, která mi připadala nezáživně napsaná, a pro některé pasáže, které se mi zdály zbytečně detailní. Ale určitě ji doporučuji k přečtení.
Žádné komentáře:
Okomentovat