RECENZE: Ellen Marie Wisemanová - Tmavé stěny Willardu

Název: Tmavé stěny Willardu
Název v originále: What She Left Behind
Autor: Ellen Marie Wisemanová
Série: -
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2016
Počet stran: 349

Rok 1995. Izzy je sedmnáctiletá dívka, která si toho – přes svůj nízký věk – prožila už mnoho. Matku má ve vězení za vraždu manžela (Izzyina otce), již poněkolikáté mění pěstounskou rodinu, šikanují ji ve škole.

Rok 1929. Clara je osmáctiletá dívka z bohaté rodiny, kde ale otec vládne pevnou a přísnou rukou. A právě s otcem, skoro až despotickým, se Clara dostává do sporu kvůli věcem, jež otec v Clařině životě neschvaluje, a po prudké hádce je dívka na jeho popud odvezena do psychiatrické léčebny.

Dlouho jsem váhala, zda se mám do knihy pustit, protože podobně laděná dramata, jakým Tmavé stěny Willardu jsou, nepatří mezi něco, co bych v literatuře pravidelně vyhledávala a četla. Nakonec ale nelituji, že jsem knize dala šanci.

Jste-li příznivci skvěle napsaných a detailně propracovaných lidských dramat s dobře odměřenou dávkou napětí mezi jednotlivými postavami a skvostně vykreslenou atmosférou, která je neutěšená, tísnivá, smutná a místy skutečně skličující, je tento román tím, co by vás mohlo zajímat. Obě linie, které nám Wisemanová předkládá, se do hloubky zabývají oběma hlavními hrdinkami, jejich nitrem a nelehkým osudem, který je k jejich smůle potkal. Zároveň můžeme mezi řádky vyčíst, že Izzy i Clara v sobě mají velký kus bojovnice, to když se snaží čelit svým strastem, neupadat na duchu, držet svoji hlavu zvednutou a prostě vydržet, než se jim naskytne další nová možnost ke zlepšení svého stavu. Vlastně tak postupně zjišťujeme, že si jsou dívky v některých bodech celkem podobné. Zároveň to může být pro čtenáře jakýmsi náznakem naděje, kterou si z knihy může odnést – nadějí, že i v těžkých časech má smysl bojovat sám za sebe a je možné zvládat mnohé, pokud člověk vytrvá a nedá se.

Kniha je napsaná velmi čtivě, Wisemanová rozhodně umí čtenáře svým stylem psaní zaujmout. Přesto se Tmavé stěny Willardu čtou místy nelehce – to kvůli obsahu, které román přináší. Jedná se totiž o velmi emotivní čtení a Wisemanová některá místa napsala tak sugestivně, že se emoce daných postav přenáší přímo na čtenáře a silně na něj zapůsobí. Velmi silným a těžkým čtením je šikana, kterou si Izzy prochází, když nepadne do oka školní hvězdě Shannon, před kterou se všichni třesou a raději se jí vyhýbají. Také Izzyiny myšlenky točící se kolem matky, která zabila jejího otce, jsou negativně laděné, o to hůř Izzy snáší to, když se dozví pravdu o závažných důvodech, proč matka daný čin vůbec spáchala. Ani Clařin osud vás nenechá si vydechnout. Způsoby, jakými se s pacienty nakládalo v psychiatrických léčebnách ve 30. letech, byly všechno jen ne příjemné a milosrdné. Už jen ta představa, že Clara byla do léčebny poslána jen proto, že milovala chlapce, kterého otec neschválil, zní z dnešního pohledu zcela absurdně a k uzoufání.

Přiznám se, že právě kvůli těmto dramatickým a emočně těžkým momentům jsem knihu chvilkama musela odkládat, abych se s nimi nějak vnitřně vyrovnala a mohla pokračovat ve čtení – v tomto ohledu asi nejsem příliš otrlá a hluboce mne to zasahovalo. Nicméně se jedná o velmi silný čtenářský zážitek, za který jsem zpětně ráda, že jsem ho absolvovala.

Pokud bych něco knize vytknout, byl by to asi ten závěr. Román se sice dá považovat za uzavřený, ukončený a to velmi, velmi solidně, přesto mi v hlavě pořád šrotuje několik otázek, na které jsem nedostala odpovědi. Obecně bych to shrnula do otázky „A jak to bylo dál?“ - protože některé věci, co se odehrávaly po ukončení knihy, by mne fakt zajímaly. Nebudu to však rozebírat do detailů, abych zbytečně něco někomu nespoilerovala.

Nicméně celkově knihu hodnotím kladně, jsem velmi spokojená. Tmavé stěny Willardu mne příjemně překvapily, přes některá obsahově těžší pásma a ten závěr, který mi prostě nedá spát. Autorčin styl psaní byl velmi čtivý a mně velmi sympatický, a tak doufám, že se od Wisemanové u nás dočkáme ještě nějakého dalšího počinu. Dávám 85 % a doporučuji.

(Recenze byla poprvé uveřejněna 25. února 2017 na Databázi knih.)