RECENZE: Viktorie Hanišová – Houbařka

Název: Houbařka

Název v originále: Houbařka

Autor: Viktorie Hanišová

Série: -

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2018

Počet stran: 307

Kniha Houbařka zaznamenala po svém vydání obrovský boom a sklízela značně kladné ohlasy. Spousta lidí to četla, sdílela na sociálních sítích a pěla na to chvály až do nebes. No a já očividně této vlně nadšení podlehla. A upřímně řečeno toho vůbec nelituju, protože Houbařka mne neskutečně bavila a hodně mne zasáhla. Více v dnešní recenzi.

Hlavní hrdinkou je zde mladá žena Sára, která žije v malé chaloupce uprostřed lesa a živí se sběrem a prodejem hub. Dlouhé túry po lese jsou pro ni lékem na všechna trápení. Její duševní klid, který se za každou cenu snaží držet v harmonii poté, co si vytrpěla v mládí za traumata. Klid jí naruší dědické řízení poté, co Sáře a jejím bratrům zemře matka. Rodina, která ji zavrhla, opět nechává na povrch vyplouvat všechna příkoří, která si Sára musela vytrpět a kvůli nimž musí bojovat se svými vnitřními démony. Lze před tím vůbec utéct? A má to vůbec smysl?

Už od samého začátku čtenář vnímá ponurou, skoro až depresivní náladu, kterou snadno vycítíte mezi řádky. Z vyprávění na vás od prvních stránek čiší dost nepříjemný pocit, něco hodně tíživého, o čem tušíte, že se postupně budete dozvídat detailnější informace v průběhu čtení.

Autorka se v příběhu věnuje celé řadě témat, od psychických nemocí, přes dysfunkční vztahy v rodině až po temné rodinné tajemství, které se zde pomalu vynořuje, jak Hanišová postupně střídá přítomnou a minulou dějovou linii. V některých momentech tak kniha může připomínat Do tmy od Anny Bolavé. Ale rozhodně se nedá říct, že by Hanišová Bolavou ve své knize jakkoliv kopírovala. Obě autorky používají podobné motivy, ale každá je používá po svém, a to velmi umně.

Styl psaní, který Viktorie Hanišová používá, umí čtenáře hodně dobře a velmi rychle pohltit. Kniha se čte vlastně sama, ale vzhledem k tomu, že se Houbařka tematicky věnuje hodně těžkým a silným událostem, byla jsem to já sama, kdo při čtení občas cítil potřebu knihu odložit. To proto, abych dokázala vše vstřebat, abych si ujasnila všechny informace, které mi kniha sdělovala, a abych si především utříbila veškeré emoce, které se na mne skrze čtení přenášely. Čtení tohoto příběhu na mne hodně působilo – občas se mi příběh nečetl snadno. Ne snad proto, že by autorka neuměla psát – naopak právě proto, že Viktorie Hanišová píše tak sugestivně a tak dobře, že se pocity hlavní hrdinky velmi výrazně přenáší na čtenáře. Stejně tak i ta neutěšená, ponurá, skoro až depresivní atmosféra knihy hodně silně působí na čtenářovo duševní rozpoložení. Rozhodně je třeba říct, že od Houbařky nelze očekávat veselé čtení. Houbařka taková opravdu není, a pokud od knihy hledáte nějaké povyražení, něco veselého, tak Houbařka není v tom případě to, co hledáte.

Tato kniha je rozhodně velmi atmosférická, zabývá se nitrem hlavní hrdinky a jejími vzpomínkami na minulost. Dějová linka odehrávající se v přítomnosti není tolik výrazná, ale to proto, že v řadě ohledů není zas tolik důležitá. Z dějového hlediska je zde důležitější ta minulá linka, která se ukazuje jako ten nosný prvek celého příběhu. Přítomná linie se spíše věnuje nitru hrdinky – tomu, jak se cítí a jak se snaží přežívat. Přítomná linie poukazuje především na to, jaké vážné a dlouhodobé dopady mohou mít traumata, která si člověk zažije někdy v minulosti a která si nosí v sobě, ač se je snaží skrývat pod povrchem ve svém nitru.

Čím víc se pak blížíme konci, tím těžší čtení to pro mne bylo. Události, které hlavní hrdinka popisuje, byly fakt drsné a já jen zírala, co všechno se v jejím životě událo a jak ona se s tím musela vypořádat, aby byla schopna žít aspoň trochu normálním životem, který my ostatní zdraví lidé považujeme za samozřejmý. Obzvláště ten konec byl v určitém momentě pro mne dost šokující a skoro neuvěřitelný a jen kroutila hlavou, jak je něco takového vůbec možné.

Houbařka si právem vysloužila 100 % a 5 hvězdiček. Rozhodně vám knihu moc moc doporučuju.