Noc literatury 2018

Zdravím všechny! Dnes bych se s vámi ráda podělila o několik postřehů z akce, kterou možná někteří z vás znáte a které jste se i možná sami zúčastnili. A jak již vidíte z nadpisu, jde o letošní ročník Noci literatury. Tak pojďme na to!

Včera se v Praze a několika dalších českých městech konal tento happening již podvanácté; pro mne to ale bylo teprve třetí setkání s touto akcí. Pokud je však pro vás Noc literatury velkou neznámou, dovolte mi na začátek krátké shrnutí:

Hlavní podstatou Noci literatury je představit posluchačům současnou evropskou literaturu, a to prostřednictvím předčítání, která jsou zajišťována coby jakýsi (asi neoficiální?) zahajovací předvečer Světa knihy.

V jednotlivých městech jsou vybrána určitá místa, kde předčítání probíhají - od kaváren, divadel, přes knihovny, školy, kostely až po různá neobvyklá místa typu velvyslanectví či třeba Skautského institutu. V každém z těchto míst se čte jedna z vybraných knih. Z každé knihy je vždy předčítána jedna stejná ukázka, a to po určitých intervalech - tak, aby se mohly vystřídat skupiny různých posluchačů a vždy z dané knihy slyšely stejný text. Mezi jednotlivými intervaly mají posluchači možnost přecházet z jednoho místa na druhé a vyslechnout si během večera několik ukázek z těch knih, které je nejvíce zajímají.

Nevím, jak to funguje v jiných městech, ale v Praze, kde žiji, je celá tato akce ještě ozvláštněna tím, že se organizátoři snaží rok co rok měnit městské čtvrtě, kde se konají jednotlivá čtení. Účastníci letošní pražské Noci literatury si mohli vybrat z 18 míst nacházejících se na území Nového a Starého Města. Krom toho, že jsme mohli vyslechnout ukázky ze zajímavých knih, jsme tak měli také možnost se podívat zdarma do míst, kam se člověk běžně vůbec nedostane, nebo za to musí zaplatit (a ne vždy je to levné).

Nyní bych se s vámi ráda podělila o pár postřehů k tomu, co jsem včera stihla, viděla a slyšela.

Předně se zas ukázalo, jak špatný orientační smysl v prostoru mám. Začalo hledáním místa, kam jsem šla vyslechnout první ukázku - dohledat Maiselovu synagogu na Starém Městě byl pro mne hotový oříšek. Spleť uliček a hned několik synagog blízko u sebe - no řekněte, koho by to nezmátlo? Nakonec jsem však ale uspěla, našla tu správnou budovu a počkala si na začátek prvního čtení.

Tím byla ukázka z knihy Vůle vlámského spisovatele Jeroena Olyslaegerse, jejíž text četl herec Ivan Řezáč. Jedná se o drsný, syrový román o válce - konkrétně se děj zaměřuje na okupované Antverpy a sleduje hlavního hrdinu Willfrieda, který je nucen se živit jako pomocný policejní strážník, byť by se raději věnoval svým sklonům k básnictví. Musím říct, že mi zpočátku ukázka zněla poněkud temně, skoro až depresivně. Nejdřív jsem ani neuvažovala, že bych si knihu chtěla přečíst, ale zpětně, když o tom přemýšlím, musím říct, že se mi ukázka nakonec uležela v hlavě, líbila se mi a snad bych o přečtení přemýšlela. Roli v tom hrál i přednes pana Řezáče, který zněl velmi přirozeně - pan Řezáč se "vytasil" se správnou dynamikou a zápalem v místech, kde to text vyžadoval, a tudíž tak působil velmi přesvědčivě.

Naopak nepřesvědčivý se mi zdál přednes v podání herečky Jenovéfy Bokové u knihy Ptačí tribuna norské spisovatelky Agnes Ravatnové. Neseděl mi jednak styl přednesu (rychlá překotná mluva, zadrhávání, spousta přeřeků), jednak mi neseděla ani ta ukázka samotná. Kniha je psychologickým thrillerem a do hloubky se zabývá mezilidskými vztahy, konkrétně vztahem dvou hlavních postav žijících kdesi na fjordu. Obě postavy mají nejasné a patrně temné, tíživé tajemství a minulost, které se snaží vyhnout. Z ukázky jsem měla dojem, že je román na můj vkus až moc psychologický. Ukázka mi nepřišla ani thrillerová, ani nijak temná, ale možná to bylo dané jen tou konkrétní ukázkou. Každopádně kniha mne nezaujala a v současné době nijak netoužím se s ní blíž seznamovat.

Na poslední ukázku, kterou jsem si včera vyslechla, jsem si dokonce musela vystát frontu. Ale musím říct, že to rozhodně stálo za to - stálo to za to i přes ten fakt, že jsme si všichni před vstupem do hlavních prostor museli nazout přezuvky. Toto konkrétní čtení se totiž konalo v Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegera, který je vlastně muzeem věnujícím se těmto dvěma osobnostem. Už jen proto to stálo za to se tam podívat. Prostory to byly naprosto nádherné a já jako milovnice literatury a společenského života 19. století jsem nad tím v duchu jen ochala a achichala, zatímco jsem poslouchala zajímavou ukázku ve skvělém podání herečky Mileny Steinmasslové.

Kniha se jmenovala Hřbitovní hlína a napsal ji irský autor Máirtín Ó Cadhain. Samotné čtení nejdříve započal překladatel tohoto díla a to tím, že přečetl první odstavec ukázky v originále, čili v irštině, což vyvolalo jednak úsměv v našich tvářích, ale také obdiv mnoha z nás. Kdo z nás, rodilých Čechů se domluví irsky? Pak již ale následovalo předčítání v češtině. Paní Steinmasslová se vší grácií sobě vlastní předvedla hotovou hereckou etudu a skvěle si pohrála se suchým, šibeničním humorem, který prošpikoval celý text skrz na skrz a vyjímal se tak kontrastně vůči ostatním pasážím textu. A nutno říct, že si to publikum užívalo. Za mne to bylo rozhodně to nejlepší, co jsem včera slyšela.

Z Památníku jsem odcházela zcela nadšená. Netušila jsem však ještě, že to bude moje poslední zastávka toho večera. Chystala jsem se ještě na jedno čtení, ale do mých plánů zasáhl můj příšerný orientační smysl, respektive jeho nedostatek. Čtvrté místo, kam jsem chtěla jít, jsem jednoduše nenašla. A tak jsem odkráčela domů, ale s nadšením ze Hřbitovní hlíny - románu o ženě, která byla pohřbena do hřbitovní hlíny a ve svém posmrtném životě, spolu se sousedy ze hřbitova přemítá nad svým životem. Bizarní? Ano, ale zní to skvěle. No řekněte?

A co vy? Byli jste letos na Noci literatury? Jak jste si to užili? A ukázky z kterých knih vás zaujaly nejvíc? Podělte se s komentářích. :-) 

P.S. Jo, Hřbitovní hlínu si chci přečíst!